Sibiřská výchova byla poprvé vydána v italštině v roce 2009. Její třicetitisícový náklad byl do tří dnů rozebrán. V roce 2011 vyšel za velké pozornosti médií český překlad v nakladatelství Paseka. Zanedlouho byly přeloženy i další dvě Lilinovy knihy Volný pád a Dech tmy. Sibiřská výchova byla přijímána nadšeně, chválen byl vypravěčský talent a odhalení pro nás neznámého světa. To je bez debat velká přednost knihy. Ale jaké poselství kniha má? Co kromě exotiky nám autor s banditskou minulostí, který zažil čečenskou válku, nabízí?

Na obálce knihy čteme, že při čtení „musíme zapomenout na to, co vnímáme jako kategorie dobra a zla, a oprostit se od své citové výbavy. Je potřeba se jen pohroužit do četby, nic víc.“ Těžko říct, proč si takovou radu brát k srdci, nezdá se, že by právě etika měla četbě této knihy nějak bránit. Naopak – kniha umožňuje dobře si uvědomit, jak se liší naše pojetí dobra a zla od postojů hrdinů knihy a potažmo i jejího autora. Morálka hrdinů knihy je pokřivená. Jsou asociální, ignorují zákony, loupí, vraždí. Rada z obálky jako by nás nabádala, abychom tuto morálku přijali nebo přinejmenším tolerovali. To není v pořádku. Co o tom říká samotná kniha?

Román Sibiřská výchova stojí na pomezí literatury umělecké a populární. Kromě toho má ovšem význam především jako dokument. Není to dokument v tradičním slova smyslu: příběhy jsou fikce, líčené události si nekladou nárok na historickou autenticitu a nevíme, do jaké míry jsou autobiografické. Kniha však dokládá myšlenkový svět banditů a autor v něm nehraje roli průvodce, ale zastupuje ho jako jeho představitel: ačkoliv se snaží udržet od kulturního prostředí banditů odstup, není ochoten se vzdát jádra jejich hodnotového systému.

Z hlediska zpracování látky kniha příliš nezaujme. Jedná se o řemeslně dobře zvládnuté vyprávění, které je opřené spíš o malé epizody než o velký kompoziční oblouk. Čtenářovu pozornost udržuje na vysokých hodnotách exotická scéna, divoké kulisy a opravdu hutný děj, plným drsných až bizarních příhod ze života mladistvého kriminálníka. Autor do knihy rovněž úspěšně integroval až etnograficky precizní popisy života kriminálnického kmene Urků včetně srovnání s konkurenčními bandami. To vše umí Lilin podat velmi čtivě a nedivím se, že se kniha stala bestsellerem.

Urkové jsou v knize představeni jako dokonale mytický národ. Jsou prakticky neporazitelní – jejich násilný přesun ze Sibiře do Podněstří se vysvětluje tím, že muži byli zrovna „na akci“ a ženy s dětmi se zbabělým policistům nemohly bránit. Jsou přirovnáváni k vlkům s jejich archetypální vyvoleností zabíjet nehodné. Jsou extrémně zbožní a pověrčiví. Ač se sami považují za pravoslavné křesťany, křesťanská etika je jim zcela cizí. K ostatním lidem mají „jánošíkovský“ vztah – bohatým berou, chudým dávají. Bohatství považují za zločin, který oni svou loupežnou přerozdělovací činností napravují. Postižení a blázni jsou pro ně svatí, naopak policista není považován za člověka a je možné ho beztrestně zabít. Vypravěč je zároveň hlavní hrdina knihy a alter ego autora. Vzhledem k tomu, že zločiny jsou popisovány z časového odstupu, má možnost se od nich distancovat. To také dělá. Ale sympatie ke svým hrdinům neskrývá. V souvislosti s provedenými loupežemi a vraždami často sebekriticky uvádí, že „dělal blbosti“.

Lilin vcelku korektně odsuzuje každý jednotlivý zločin, a pokud heroizuje „velké“ bandity, činí tak spíš na základě jejich tvrdého charakteru, cti a vůle než pro jejich silácké kousky. Ale když dojde ke konfliktu zločinecké „spravedlnosti“ a světského zákona, autorovy sympatie jsou jednoznačně na straně banditů. Určití bandité vycházejí z toho, že zákony jsou nedokonalé, protože jsou nespravedlivé. A tedy i zbytečné, protože přece každý ví, co je správné a co ne. Neustále se opakuje, že banditi mají být poctiví. V jejich pojetí to znamená, že loupí a vraždí v souladu se složitým kodexem chování klanu. Vypravěč halasně chválí jejich pojetí bratrství, vzájemné pomoci, nezištnosti (téměř asketické), neohroženosti, schopnosti dodržet slovo a obětovat se pro druhého. Tato jejich absolutní „poctivost“ a aureola vyvolenosti, která vyplývá z jejich fanatického pojetí pravoslaví, jim dává domnělý mandát rozhodovat, co je dobro a co je zlo. To, že se jedná o kategorie relativní, si vypravěč neuvědomuje a nabízí se důvodné podezření, že si to neuvědomuje ani autor. Považuji to za velmi nebezpečnou omezenost. Neznám válečný konflikt, ve kterém by si jak jedna, tak druhá strana nemyslela, že právě ona představuje dobro a spravedlnost. Jsem rovněž přesvědčen, že lidé potřebují zákony, aby se pro svoje odlišné pojetí „dobra a spravedlnosti“ nevyvraždili. V tom se s autorem zjevně neshodneme.

S tím souvisí i také láska-neláska k Sovětskému svazu. Vypravěč sice uvádí, že jeho předci v něm trpěli brutálními represemi, ale přesto se považuje za jeho součást. SSSR pro něj byl totiž dobrým místem, kde mohl realizovat svoje pojetí poctivosti a spravedlnosti. Amerikou, kde vládne zákon, logicky opovrhuje. Podobný názor vyjadřuje v rozhovorech sám autor.

Lilina lze se zájmem číst, přestože nám jeho vypravěč nejspíš bude protivný. Knihu Sibiřská výchova napsal člověk, který proti zákonnosti staví patos banditské spravedlnosti. Zároveň je to ale člověk inteligentní a schopný napsat dobrou knihu. Jeho dílo patří do myšlenkového projektu „russkij mir“ (ruský svět), který v Rusku prosazuje například talentovaný spisovatel Zachar Prilepin nebo odiózní (a vlivný) profesor filozofie Lomonosovy univerzity Alexandr Dugin. Jejich myšlenky – mesianistická obroda světa s pomocí ruských „duchovních“ hodnot (za které je vydáván konzervativismus, asketismus a machismus) – jsou v Rusku masově nekriticky přijímány a své stoupence mají i u nás. Tyto hodnoty tvoří v pojetí zmiňovaných spisovatelů protipól vůči našemu pojetí občanské společnosti, kde spravedlnost je vyjádřena nikoliv názorem nejvyšší autority, ale zákonem, který jsou všichni nuceni respektovat.

Kniha Sibiřská výchova je užitečná ze dvou důvodů: pomůže nám pochopit myšlenkové pochody lidí, kteří jsou připraveni bojovat proti hodnotám západního křesťanského světa, a pomůže uvědomit si, že je nám jejich gangsterský patos naštěstí vzdálený a odporný.