Je-li mezi nizozemskými malíři nějaká opravdová superstar, pak je to bezpochyby Vincent. I velký Rembrandt měl pohnuté osudy, ale jeho obrazy jsou příliš temné a ponuré, a tak se o něco méně hodí na deštníky či pouzdra na brýle; a na rozdíl od tvorby modernistů jako Mondriaan zůstávají Vincentovy výjevy přes svou nepopiratelnou dobovou avantgardnost natolik realisticky věrné, že každý dokáže identifikovat obilné pole, most i noční kavárnu. Kombinace všech jmenovaných vlastností pak má za následek, že Vincent už po dlouhá desetiletí přitahuje pozornost celých davů, a to zdaleka ne jen milovníků a znalců umění.

Počítat publikace, které v knihovních katalozích najdete pod heslem Vincent van Gogh, by bylo nekonečné, ať už by se jednalo o tituly kunsthistorické, amatérsky podbízivé reprodukce těch líbivějších pláten, či četné výbory z korespondence a více či méně odborné, nebo naopak umělecké biografie. V našich krajích je patrně nejrozšířenějším dílem literární životopis od amerického spisovatele Irvinga Stonea Žízeň po životě (1934, česky 1957), známý mimo jiné i díky filmovému zpracování. V rámci nizozemsky psané literatury se van Goghovu životu věnoval např. Theun de Vries, jehož román Vincent v Haagu (1972), zachycující dvouletou výseč z malířova života, vyšel i česky (1975). Kniha, která je předmětem této recenze, však logicky naváže spíše na jiné dva tituly, a sice ty nedávno přeložené z nizozemštiny: Deník v dopisech (2012) a Život a nemoci Vincenta van Gogha od Erwina van Meekerena (2012, oba překlady Petra Schürová).

Jestliže našinec zná život a dílo Vincenta van Gogha jako své boty, o povědomí českých čtenářů o nizozemsky psaném komiksu se to rozhodně tvrdit nedá. Je až s podivem, že nizozemský a vlámský komiks, ve své domovině už dávno povýšený na samostatný druh umění, o kterém se učí i na univerzitách, se do našich končin dostává maximálně obtížně. I u nás se sice komiks už zbavil čtyřlístkovské nálepky a začíná být uznáván též jako seriózní tvorba pro dospělé, ale nepřívětivá konstelace malého jazyka a malého umění překládání nizozemských komiksů zatím nepřeje.

V tomto světle pak může být poměrně pochopitelný tah Mladé fronty, která se rozhodla uvést na český trh uznávanou nizozemskou výtvarnici Barbaru Stok (1970) nikoli jejími charakteristickými autobiografickými satirami, nýbrž komiksovým zpracováním posledního, francouzského období ze života velkého malíře. Protože, co si budeme namlouvat, právě Vincent na obálce bude mít asi největší sílu přitáhnout pozornost nezainteresovaného čtenáře.

Nizozemské kulturní instituce se o odkaz svých velikánů náležitě starají a amsterdamské Van Gogh Museum je naprosto neúnavné ve vydávání všeho, co se dá se jménem van Gogh spojit – to platí zejména o knižních publikacích. Právě na zakázku tohoto kulturního stánku se Barbara Stok pustila do své interpretace poslední části van Goghova života, přičemž zároveň s ní tvořil u příležitosti muzejního jubilea (v roce 2013 oslavilo 40 let existence) nizozemský ilustrátor Teun Berserik grafický román z Vincentových jinošských let (Vincent van Gogh: De vroege jaren, 2012). Zde je potřeba ještě uvést, že se nejedná o první komiksovou zakázku, poněvadž už v roce 2010 vyšel pod záštitou muzea edukativní komiksový román zavedeného vlámského kreslíře Marca Verhaegena a nizozemského osvětového scenáristy Jana Kragta (Vincent van Gogh: De worsteling van een kunstenaar), mapující v retrospektivním vyprávění celý van Goghův život.

Dílo Barbary Stok nemá vzdělávací ambice, protože jde v první řadě o její osobní pojetí Vincentova uměleckého a psychického života v poslední etapě, kdy pobýval ve francouzských obcích Arles, Saint-Rémy a Auvers-sur-Oise. Jde tedy o pohnuté, tragické období 1888–1890, kdy si umělec pronajal věhlasný žlutý dům, bydlel s Gauguinem, uřízl si část ucha, podstoupil rekonvalescenci nejprve v léčebně a posléze na francouzském venkově pod dohledem doktora Gacheta, jemuž jedním z mnoha proslulých portrétů zajistil nesmrtelnost. Rozepisovat se dále o ději je zcela zbytečné, protože průměrně vzdělanému čtenáři tyto zmínky už stačí k tomu, aby se mu před očima objevila plejáda slunečnic, provensálských krajinek a Vincentových autoportrétů. Tím zajímavější je, co nového se podařilo nizozemské výtvarnici k interpretaci sklonku života slavného rozervance přidat a jak se výtvarně popasovala s tvorbou svého bezesporu slavnějšího krajana.

Výtvarný styl Barbary Stok vyniká minimalismem: kresby jsou jednoduché, jakoby dětské, bez detailů a stínování, v návaznosti na belgickou tradici čisté linky. V našem prostředí by se svou naivní dětskostí a jednoduchostí postav snad daly přirovnat k tvorbě výtvarníka Vhrsti. Ve Vincentovi na první pohled zaujmou výrazné barvy, které mají komiksový příběh propojit se sytými tóny Vincentových pláten, podle autorčiných slov jí šlo o co nejdokonalejší zachycení odstínů ze slavných obrazů. Stejně jako u předešlého komiksového životopisu z dílny Marca Verhaegena zde slouží Vincentovy slavné obrazy jako základ mnoha scén: ať už explicitně, ve chvíli, kdy je van Gogh v příběhu právě maluje, či nepřímo, například v pozadí rozhovoru, kdy pozornému, výtvarně vzdělanému čtenáři zalichotí, že byl schopen výjev identifikovat. Nutno ovšem podotknout, že se jedná o díla tak notoricky známá a všudypřítomná na tisících kalendářů, hrnků a prostírání, že snad ani není možné nemít při pohledu na ně jasné déjà vu.

Vyprávěcí linie příběhu plyne přímočaře, bez jakýchkoli vložených komentářů a vysvětlivek; myšlenky postav, vzpomínky či halucinace jsou odlišeny čistě výtvarně. Velké množství výjevů se obejde zcela bez dialogů a je tak ponechán dostatečný prostor pro čtenářovu, nebo spíš divákovu, představivost a vlastní interpretaci. Obrázky jsou pravidelně prokládány úryvky z korespondence mezi Vincentem a jeho milovaným bratrem Theem, přejatými ze zmiňovaného překladu Deníku v dopisech. O to víc je tedy zřejmé, že tento komiks logicky navazuje na nedávno vydané faktografické publikace. Vložené dopisy na jednu stranu dovysvětlují vztah mezi oběma bratry a nastiňují Vincentovy myšlenkové pochody, na druhou stranu zde ovšem vzniká nápadný kontrast mezi minimalismem fiktivních dialogů, vedených převážně v současném hovorovém, někdy až banálním jazyce (časté výrazy jako „fajn“, „že jo?“, které mají příběh z 19. století aktualizovat), a knižní rozevlátostí Vincentových autentických písemných monologů určených bratrovi.

Z hlediska syžetu autorka příliš neexperimentuje. Očividně jí jde o zachycení momentálních Vincentových nálad a stavů mysli výtvarnými prostředky (např. fialovou barvou, tečkováním, rozvlněností rovných tvarů), ale pro vzpomínky a zážitky, které Vincenta nutně utvářely, je zde minimum prostoru. Komplikovaný vztah k ženám je ilustrován jedinou vzpomínkou, kdy Vincent strká ruku do plamene, přičemž si čtenář sám má doplnit příběh o neopětované lásce k sestřenici Kee. Barbara Stok zjevně předpokládá u čtenáře povědomí o Vincentových životních peripetiích, ale zároveň přežvykuje mnohé banality, jako třeba zmínku o tom, že si Vincent otíral barvy do bratrových ponožek (stejnou anekdotu ostatně najdeme i ve starším komiksu Verhaegenově). Bez ohledu na výtvarné kvality Stokové minimalistického a Verhaegenova realistického ztvárnění (jejich styly jsou natolik odlišné, že se prostě srovnávat nedají), porovnání narativních postupů ukazuje, že i na malém prostoru je možné rozvinout více vyprávěcích linií a skloubit je do promyšleného příběhu, což se Verhaegenovi s Kragtem podařilo, takže jejich příběh v retrospektivách obsahuje mnohé epizody, včetně těch, které později znovu představuje Barbara Stok. Jejím velkým přínosem je ovšem humor a některá zajímavá řešení, například v anekdotě s terpentýnem, kdy se navzájem překrývají dvě repliky v bublinách tak, aby došlo ke zdůraznění Gauguinova šoku v kontrastu k Vincentovu nekonečnému blábolení.

Epizoda o společném bydlení van Gogha s Gauguinem by měla být jedním z vrcholů komiksového příběhu (s vyvrcholením v podobě uříznutého ucha), ale právě zde se bohužel autorce nepodařilo dosáhnout potřebné hloubky, takže dochází ke zbytečnému zkreslení obrazu těchto dvou velkých umělců: Vincenta jako naivního idealisty, který se před zkušenějším kolegou plačtivě ponižuje, a Paula jako zištného, lenošivého floutka a požitkáře, jemuž jsou všechny ideály cizí. Vincenta pak ještě zachrání scény zachycující jeho následné deprese a melancholii, ale Gauguin mizí ze scény jako karikatura, kterou už nic neuvede na pravou míru. (V českém vydání je navíc Gauguin neustále přepisován jako Gaugin.)

Na Vincentovi rozhodně není nejzajímavější charakteristika postav, ale výtvarné vyjádření, kde autorka unikátním způsobem propojuje přeslavné malby s moderním médiem komiksu a vytváří tak své vlastní interpretace notoricky známých předloh. Infantilní reprodukce francouzských krajin mají jedinečné kouzlo a na nich je založená přitažlivost této knížky, která je jednou z mála příležitostí, kdy se může český čtenář seznámit se současnou nizozemskou komiksovou scénou. Doufejme, že Vincent bude v tomto směru průkopníkem, aby se další vydavatelské počiny obešly i bez silného magnetu, jakým je bezesporu osoba Vincenta van Gogha.