Barbara Stok (nar. 1970) se proslavila autobiografickými komiksovými příběhy. Do Prahy přijela představit komiks Vincent, pojednávající o posledních letech života Vincenta van Gogha. Za svoje dílo získala několik ocenění.

iLiteratura.cz: Krátce jste studovala amsterdamskou Fotoacademie a pracovala jako novinářka, pak jste přešla k povolání spisovatelky a ilustrátorky. Novinařina vás nenaplňovala?
Barbara Stok: Když jsem pracovala jako novinářka, muselo být všechno hotové rychle, rychle, rychle. Nebyl čas napsat hezký příběh, který by mě mohl naplňovat. Navíc jsem často musela pracovat šest dní v týdnu, a to i večer. Za pár let se na mně začalo projevovat vyčerpání. Tak jsem s tím sekla. Můj třetí komiks je právě o tomto období mého života.

iLiteratura.cz: Proslavila jste se komiksovými stripy s osobitým humorem. Nakolik si je komiksová Barbara podobná s tou skutečnou?
Barbara Stok: Všimla jsem si, že čtenáři vnímají komiksovou Barbaru různě. Někteří si myslí, že je to přehnaně starostlivá citlivka, jiní ji vnímají jako sebevědomou filozofku. Každý čte její příběhy svým vlastním způsobem. Myslím, že skutečná Barbara je někde uprostřed.

iLiteratura.cz: Hrála jste na bicí v duu De Straaljagers (The Jets). Vaše oblíbené kapely a hudební inspirace?
Barbara Stok: De Straaljagers byla má předchozí skupina. V současnosti hraju v My Friend Television. Můj manžel je náš zpěvák/kytarista/songwriter. Osobně mám ráda širokou škálu muziky: od trashpunku po staromódní bigbandové plesové fláky.

iLiteratura.cz: V literárním kabaretu Jaroslava Rudiše a Igora Malijevského jste představila svoji úspěšnou komiksovou knihu o posledních letech Vincenta van Gogha. Jak dlouho se zajímáte o jeho práci a život?
Barbara Stok: Van Gogh Museum mě oslovilo s nabídkou, zda nechci vytvořit komiksový román o životě Vincenta van Gogha. Vždy jsem milovala jeho obrazy. Díky práci na tomto projektu ta láska ještě vzrostla.
Vybrala jsem si poslední léta jeho života, období, kdy žil na jihu Francie, protože to je ohromně zajímavé období. Dělo se toho mnoho: vznikaly jeho nejkrásnější malby, snil o založení domu umělců, stala se ona tragická příhoda s uchem a nakonec skončil v ústavu pro duševně choré. Provázely ho velké naděje, sny a zklamání, ale nakonec nalezl útěchu ve svém díle a v přírodě: „Když maluji na venkově, cítím pouto, jež nás všechny spojuje.“

iLiteratura: Jak jste zmínila, ve Vincentovi se zabýváte dosti turbulentním úsekem malířova života, v němž jeho zdraví podkopávaly fyzické i psychické nemoci. Byly rešerše z Goghova života náročné? Zvláště o jeho psychickém zdraví se dosud vedou vášnivé diskuse...
Barbara Stok: Nejprve jsem přečetla všechny jeho dopisy. Bylo to jako číst deník. Z dopisů jsem vybrala momenty a myšlenky, které mi přišly zajímavé. Jela jsem také do Arles a Saint Rémy, kde jsem pobývala několik týdnů mimo turistickou sezonu, takže jsem si mohla udělat dobrý obrázek, jak tam vypadal život v jeho době.
Celý příběh se zakládá na těch dopisech, na vnímání těch let samotným van Goghem. Vincent byl komplikovaná osobnost, jak pro ostatní, tak pro sebe samého. Jeho upřímnost hraničila s nezdvořáctvím a ke svému dílu přistupoval s krajní vášní. Všechno ostatní muselo jít pryč. Na druhou stranu byl zároveň milý a empatie mu nebyla cizí. Soucítil s lidmi na okraji společnosti, toulavými psy i tažnými koňmi. Obě tyto jeho tváře jsem se snažila popsat co nejlépe. Usilovala jsem o jeho spravedlivý a nezkreslený portrét. Nechtěla jsem ho vynášet do nebe ani z něj dělat karikaturu. Dialogy v knize mají původ převážně v dopisech, protože jsem Vincentovi nechtěla vkládat do úst slova, jež by nikdy neřekl.

iLiteratura: Jak dlouho jste na knize pracovala?
Barbara Stok: Od okamžiku, kdy jsem začala číst jeho dopisy, do chvíle, kdy byla kniha hotová, uplynuly tři roky. Můj manžel Rick ji v počítači vybarvil. Použili jsme van Goghovy vlastní obrazy: pro každou scénu jsme vybrali jeden.

iLiteratura: Užila jste si tvorbu komiksu, který je oproti vašim předchozím dílům poněkud dramatičtějšího rázu?
Barbara Stok: Práce na Vincentovi pro mě nebyla o moc jiná než u autobiografických příběhů. Soustředila jsem se na van Goghovu každodenní existenci, snažila jsem se ukázat jeho představy o smysluplném životě, úspěchy a to, jak se vyrovnával s překážkami. Tyto motivy jsou v mém díle vždy přítomné.