Nakladatelství Malvern vydalo v roce 2013 básnickou skladbu Coimbra Wernera Lambersyho. Je to druhý obraz cyklu, na němž básník, narozený v roce 1941 v belgických Antverpách, začíná pracovat na počátku osmdesátých let, tedy v době, kdy se natrvalo usazuje ve francouzské metropoli. S Coimbrou však čtenáři nezamíří do Paříže, ale do portugalského města, podle nějž je skladba pojmenována, či přesněji do útrob tamějšího románského kostela a vlastně ještě mnohem dále, ke kořenům lidské kultury vnímané mžikem bytí.

Lambersyho báseň představuje jakousi pouť, jež před námi otevírá svět dávný i ten, v němž žijeme. Při putování jako takovém bývá dobré vnímat všemi smysly a mít oči otevřené dokořán; při putování Lambersyho básní však není od věci je zavřít a kráčet sice v autorových šlépějích, ale ve vlastních představách, abychom mohli zaslechnout zdánlivě utichlý, jak si však při putování uvědomíme, nikdy neutuchající zpěv:

A dozněl zpěv
Nebo něco v něm
Kdo ví
Cosi co
Nemělo už místa
A z ticha učinilo
Oční víčko nad oční nepřítomností

Tyto verše Lambersyho kompozici otevírají. Coimbra zprostředkovává zvláštní okamžik, kdy jako by se zastavil čas a přišlo COSI. Snad by to bylo možné nazvat prozřením, snad zjevením či pochopením jistého principu, který nás přesahuje. Ono cosi je obtížně definovatelné, a přesto – či snad právě proto – dráždí vjemy a vede k reflexi: k reflexi vedlo autora a jeho prostřednictvím k ní vede také čtenáře.

Aby bylo možné tento specifický zážitek vůbec nějak uchopit a zprostředkovat, staví ho autor do opozice ke každodennímu, nalinkovanému světu, kde lze jasně definovat příčiny a následky a sledovat cíle, jež zpravidla nemívají hlubšího významu a bývají krátkozraké. Tento svět na povrchu popisuje Lambersy jasnými slovy jako „obchod“, „válka“, „peníze“ atd. Svět pod povrchem a zároveň nad ním se snaží přiblížit prostřednictvím obrazů, které když si poctivě představíme, evokují vnitřní pocity identické i pro zakoušení onoho absolutního „čehosi“: tento svět má lehkost jako plápolající kus látky, jako dech, záchvěv hudby, šustot, paprsek, vůně, a zároveň tíhu hrobového ticha, samoty a smrti a neodbytné vibrace něčeho, co vře, co se dere, vyvaluje a neúprosně řine.

To vše zasazeno do starobylého portugalského města Coimbry, či přesněji zdejšího chrámu svaté Kláry. Podnět je očividný – mohutná románská stavba vyvolává pocit absolutna, síly a moci a navíc je doplněna architektonickými prvky typickými pro stavby obranného charakteru, což však bylo, odbočíme-li, u kostelů v 10.–12. století v této lokalitě běžné. Průnik militárního a duchovního rozměru se jednoznačně odráží v tématu básně. Je to tedy jakési snoubení protikladů, na nichž autor svou básnickou kompozici celkově staví.

Další linie, která celým dílem probíhá, je příběh Orfea a Eurydiky. Metatextovost tak propojuje Lambersyho báseň s díly od antiky po dvacáté století. Jednotlivé oddíly básnické kompozice jsou uvedeny citáty různých autorů (Giono, Kafka, Hölderlin, Ponge, Dylan Thomas, Michaux, Tranströmer, Eliot, Saint-John Perse), čímž dochází k dalšímu literárnímu přesahu.

Aktualizace tématu – a to jak ve smyslu propojení dávné historie s dnešní realitou, tak ve smyslu propojení s dalšími texty – je stejně jako výrazná práce s kontrasty v současné tvorbě (nejen literární) označované často přívlastky postmoderní či eklektická velmi častá. Na druhou stranu může působit i chladně, jako jakýsi kalkul, který nemá vždy dostatečné opodstatnění a stojí na hraně laciné manýry.

Určitou manýru typickou pro naši dobu lze v případě kritického pohledu vysledovat i v přístupu k překladu, kdy cílový text je obohacen o poetiku, která vzniká přebíráním struktur, jež jsou v jazyce originálu bezpříznakové, a ochuzen o poetiku původní, kdy specifičnost originálu zůstává naopak nepřevedena. Důvodem zpravidla bývá „doslovné“ kopírování, a to jak na úrovni lexika (např. „uši lamp“), tak syntaxe (např. postavení přídavného jména za podstatným je ve francouzštině normou, zatímco v češtině příznakové a navozující poetičnost). Při překladu z francouzštiny do češtiny je vzhledem k rozdílnému charakteru jazyků často nutné specifikovat významy na lexikální úrovni, což se logicky pojí s nebezpečím, že zvolené řešení bude evokovat jiné skutečnosti než původní text. V případě Coimbry přitom vystupuje do popředí především punc poetičnosti, a to i v pasážích formulovaných v originále zcela běžným současným jazykem. Báseň v českém překladu tak celkově působí postmoderněji než text původní: dílo získává více kontrastu – především na úrovni formy – a čtenář více prostoru pro přemýšlení – především na úrovni obsahu.

V této souvislosti je třeba si také uvědomit, že francouzština není Lambersyho rodným jazykem a slovo „frankofonní“ na zadní straně obálky je třeba chápat ve smyslu, že se jedná o básníka, který svá díla ve francouzštině komponuje. Domnívám se, že se právě od toho odvozuje Lambersyho poetika – autor si totiž od materiálu, s nímž mistrně pracuje, dokáže zachovat odstup a umí do něj integrovat struktury či obrazy typické pro jazyky jiné. Při překladu potom vlastně dochází k „převodu na druhou“.

Český čtenář má díky péči nakladatelství Malvern dílo k dispozici v dvojjazyčné verzi, a tak i možnost porovnání. Překlad básnických skladeb není nic snadného a paralelní publikování originálu a básnického převodu dává čtenářům do ruky „bič“, jak na to skromně v doslovu upozorňuje i sám překladatel.

Coimbra ale stojí za přečtení, a to jak ve verzi francouzské, tak české. Je to báseň-obraz, kdy čtenář spolu s Lambersym znovu prožívá „mžik“ zakořeněný v naší kulturní tradici a reflektuje prizmatem tohoto „mžiku“ náš současný svět. Při čtení básně postupně proniká hloub a hloub do onoho „čehosi“. Do čehosi absolutního, co je obaleno tajemstvím a lze těžko uchopit slovy, ale co nám může pomoci odhalit právě spisovatelovo pero:

C’est une onde dans une onde
Qui ne sait pas mourir
Sans passer d’un frisson à l’autre
Dont le nom s’échappe
Mais qu’un scribe enfonçant
Sa plume d’une fraction
De milimètre dans sa nuit nous dira.

Těmito verši uzavírá Werner Lambersy svou básnickou kompozici a my jejich citací pozvání k jejímu přečtení.