Od února letošního roku se zpracovává nová pozůstalost Pavla Juráčka (1935–1989), kterou odevzdal Knihovně Václava Havla jeho syn Marek Juráček. Obsahuje rukopisy, strojopisy, fotografie, dokumenty i korespondenci a její objev podnítil vznik nové knižní edice nazvané Dílo Pavla Juráčka. Přináší dosud nezveřejněné práce předního tvůrce filmové „nové vlny“ šedesátých let, režiséra dnes již kultovní Postavy k podpírání (1963) či Případu pro začínajícího kata (1969) a scenáristy mimo jiné filmů Věry Chytilové nebo Jana Schmidta. První svazek obsahuje texty z let 1951–1958 – v prvním oddílu editorsky seřazené povídky, díky nimž poznáváme Juráčka jako spisovatele-prozaika, ve druhém autorský výběr z deníkových zápisků. Ačkoli jde o texty vzhledem k autorově věku v době jejich vzniku juvenilní, řečeno s editorem knihy a autorem předmluvy Pavlem Hájkem v nich Juráček „vystupuje již jako suverénní, po všech stránkách ‚hotový‘ a ‚celý‘ autor“ (s. 8).

O Prostřednictvím kočky a do budoucna i o dalších částech archivu lze uvažovat i z hlediska skutečnosti, že jde o dílo prozatím nezařazené do kontextu dějin české literatury. Doposud byl Juráček co do slovesné tvorby registrován víceméně jen jako autor rozsáhlého provokativního a sugestivního Deníku 1959–1974 (Národní filmový archiv, 2003). A například v kolektivním čtyřsvazkovém díle, v tzv. akademických Dějinách české literatury 1945–1989 (Academia, 2007–2008), je zmíněn pouze jako scenárista studentského filmu Hlídač dynamitu, natočeného na motivy povídky Jana Drdy. Narychlo by se dalo načrtnout zařazení Juráčkovy rané tvorby někam do blízkosti poetik těch soudobých literárních děl, která se soustředila na člověka a život jako jedinečný zdroj námětů a dramatických konfliktů. A to stranou problematiky třídní společnosti a obecně poplatnosti či vůbec zájmu o otázku jakékoli ideologie, který dominoval v oficiálním proudu literatury 50. let. Próza Gaudeamus igitur v některých momentech připomene třeba díla Josefa Škvoreckého, jejichž postavou-vypravěčem je dospívající Danny Smiřický. Próza líčí okamžiky, které následují po složení maturity a z nichž spíše než nadsazená velkolepost a optimismus čiší prostá nostalgie, smutek a nejistota plynoucí z nevyhnutelného vykročení do dospělosti, a to vše prokládané myšlenkami na vytoužené setkání s neznámou ženou. Středem zájmu jsou v souboru Prostřednictvím kočky situace všedních dní, běžná mezilidská komunikace a střety jedince s okolím, a to spíše v obecnější rovině neshody, nesplynutí s většinou. Juráčkova vyprávění jsou přímočará, plynulá, vždy ale s bravurou zachycují podstatu situace i postoje a vnitřní svět postav. Důraz na dialog se i v povídkách blíží scenáristické tvorbě – autor akcentuje aspekty situace, které by vynikly i při dramatickém či filmovém zpracování. Třeba povídka Karty upomíná svým charakterem na scénář – děj je viděn „zvenku“, vypravěč vnímá dějiště jako „scénu“ a páteř prózy tvoří přímá řeč opatřená vyprávěním jako „scénickými poznámkami“. Autor rovněž velmi dobře ovládá umění zkratky; povídky jsou mistrně vypointované a obratně a lehce stylizované.

Jak již bylo naznačeno, komunistický režim zde není výrazně tematizován, přesto v několika povídkách figurují reálie 50. let. I tehdy ale lze jejich sdělení chápat v obecnější rovině. Povídka Rostou nám krásní lidé se odehrává na výroční schůzi JZD Došín, kam přijíždí redaktor, jenž se zúčastněných soudruhů neustále vyptává na okolnosti smrti jedné ženy. Obyvatele ale otázka nezajímá, stáčejí téma hovoru jinam (k úspěchům JZD) a s redaktorem manipulují. Téměř groteskně se tu vyjevují lidská poživačnost a bezohlednost kariérismu, které ale zdaleka neodrážejí pouze poměry v tehdejších družstvech. Vše je korunováno věrohodně napsanými replikami: „Pospíšil se ke mně naklonil a nadšeně šeptal: ‚Vidíš, jaký krásný lidi tu jsou? Víš, lidi jsou jako hlína, fakt! Já ti to řeknu na rovinku, záleží jen na nás, jak je budeme utvářet, jak je povedeme. S takovejma lidma se dá změnit svět. Krásný lidi, opravdu, krásný lidi...‘ Přikývl jsem. V životě jsem neslyšel něco tak hloupého. Lidé že jsou hlína?“ (s. 60–61).

Častým námětem povídek jsou úskalí konverzace a mezilidské komunikace vůbec. Téměř nedějové, epizodické mikropříběhy analyzují momenty míjení a obtížného dorozumění. Třeba v Některé chvíli se dvě postavy snaží něco vyjádřit, aby se vzápětí jen zamotaly jak do svých slov, tak do pokusů o jejich dovysvětlení, což vyústí v nezamýšlený konflikt a hovor se nenávratně překazí – „Některé chvíle se prostě nevracejí“ (s. 77). Absenci komunikace a tíživost osamění a odcizení uprostřed až nepřátelského prostředí, kterému se vypravěč pokouší čelit, lze zase nalézt v próze Samotná samota. Juráčka vedle toho zajímají i momenty jakési vnitřní proměny postav, jako je tomu v povídce Prostřednictvím kočky, v níž chlapec překonává strach z přízračných postav noční ulice.

Ještě několik slov k druhému oddílu knihy, nazvanému Z deníku. Juráček si v nerozsáhlých sugestivních deníkových zápisech zaznamenával běžné prožité situace, útržky rozhovorů a vlastní názory. Texty se přirozeně více týkají doby i otázek spjatých se společenskou situací a politickým klimatem. Autor se v úvahách prezentuje jako samostatně myslící člověk, jenž nepodléhá obecným pravdám a zjednodušujícím tezím, které nabízí panující režim. Nezřídka využívá ironie, některé popsané situace můžou působit až anekdoticky. V souvislosti s Juráčkovou prozaickou tvorbou stojí za zmínku, že v deníku reflektuje i své vlastní psaní a úskalí, která ho často provázejí. O tom, čím je toto psaní inspirováno, by mohly vypovídat záznamy jako Poledne, poezie je všude, v nichž Juráček vyjadřuje fascinaci nejběžnějšími lidskými úkony a nejobyčejnějším prostředím a mluví o všudypřítomnosti umění: „Žijeme v poezii“ (s. 140). Těžko soudit, nakolik opravdu čerpal z vysledovaného a zažitého, ale i Pavel Hájek v předmluvě upozorňuje na Juráčkovu tendenci zaznamenávat okolní děje. Psaní mu, jak se zdá, opravdu bylo „nutkavou vnitřní potřebou, posedlostí, základním nástrojem ke ‚čtení‘ světa“ (s. 7).