Chilská spisovatelka Marcela Serrano Pérez se narodila v roce 1951 v Santiagu de Chile. Vyrůstala v dobře zajištěné rodině, což jí umožnilo rok studovat v Paříži. Po celý život byla levicově zaměřená, a proto se po Pinochetově puči v 1973 musela uchýlit do exilu v Římě. Do Chile se vrátila v roce 1977. Na exil vzpomíná takto: „Předtím jsem rok studovala v Paříži. Byla to úžasná zkušenost, naučila jsem se francouzsky a také spoustu dalších věcí. Vrátila jsem se do Chile a přišel puč. Musela jsem do exilu a to bylo tvrdé, přestože nás Italové vřele přijali a byli s námi solidární. Paříž jsem si vybrala, do exilu jsem musela. Nakonec jsem se vrátila.“

Po návratu do Chile vystudovala umění na Chilské katolické univerzitě a v roce 1983 získala vysokoškolský diplom v oboru grafiky. Její první výstava zaznamenala velký úspěch. Marcela Serrano Pérez však přesto výtvarné umění opustila a vydala se na spisovatelskou dráhu. Svůj první román Nosotras que queremos tanto (My, které tolik milujeme) vydala v roce 1991, tedy až ve svých čtyřiceti letech. Hned tato její prvotina měla mezi čtenáři velký ohlas a dočkala se i divadelní dramatizace. Od té doby Marcela Serrano vydala 14 knih, které zahrnují i tvorbu pro děti a detektivní román Antigua vida mía (2001, Můj bývalý život), jenž byl zfilmován se španělskou herečkou a zpěvačkou Anou Belén v hlavní roli. Autorčiny knihy byly přeloženy do několika jazyků včetně češtiny.

Tématem většiny jejích knih je samota v metafyzickém smyslu a ženská podstata ve všech jejích podobách. Marcela Serrano dokáže obdivuhodně a neotřele obnažit ženské nitro, všechny jeho obavy, naděje, váhání, rozčarování a nezdary, touhy i úspěchy. Přestože se kritika snaží charakterizovat tvorbu Marcely Serrano jako čtení pro ženy, sama autorka se tomu brání. Říká: „Nepíšu pro nikoho. Když jsem ponořená do psaní, nemám před sebou nikoho, nemyslím ani na muže, ani na ženy. Prostě píšu. Říci, že píšu pro ženy, je nehorázný sexismus. (...) Podobné despektní rozčleňování začalo v době, kdy se v Latinské Americe objevilo hodně ženských spisovatelek, které mají ve svých knihách ženské hrdinky. A literatura napsaná ženami a s ženskými hrdinkami je automaticky brána jako cosi podezřelého, jako takzvaná lehká literatura.“ V jednom rozhovoru Marcela Serrano toto téma uzavírá: „Definovat se jako feministka je pro mě totéž jako definovat samu sebe jako lidskou bytost.“