Rosa je blázen do statného hřiba…

Rosa je blázen do statného hřiba,
který se na mýtině chvěje v trávě
a vždycky zrána pod kloboukem skrývá
myšlenky podobné rozžhavené lávě.
Pára stoupá, nadzvedává motýly,
dovádí s nimi jak v tanečním reji,
nakonec jim dá spočinout na chvíli
v listech, co pod javory tiše tlejí.
Uprostřed lesů, kam podzim zabloudil,
si bájní draci krunýř záplatují
šupinami ze stříbra, kolem víly
tančí, metají salta, poskakují,
lidské chůzi se nikdy neučily.
      A Pánbůh jim odpustí; možná sám chtěl,
      aby se pyšnily hedvábím svých těl.

Andělů je asi čím dále méně, zdá se…

Andělů je asi čím dál méně, zdá se,
jedni se mění v rosu, jiní v šeřík zase,

ve verandy či hrací strojky, co v nich hrají,
v motýly letící jak medový proud k ráji,

jejž rozeklaným jazykem hlídají hadi
u nohou žen, co jsou vždy otočené zády,

aby ukryly uprostřed vábivých návnad
opojný květ, pro smrtelníky plný záhad.

Jenom Pánbůh ví, co to je a koho tu hostí
ve své nezměrné a křehké nespravedlnosti.

Má ženo, krásná jak svatý Zákon sám…

Má ženo, krásná jak svatý Zákon sám,
ňadra či rety po tobě nežádám,

toužím po tvé duši moudré a zralé
jak lesní jahoda vonící v trávě,

a též po tvých myšlenkách plných míru,
hojivých jak med, nechť mi dají sílu

udělat ti lůžko z motýlích křídel
a svatební stůl ve tvém novém sídle,

až ze slov ti stvořím krajinu ráje,
ať v ní tvé mládí v klidu sní a zraje,

i když někdy slzy jak perly roní,
když smutný den se do soumraku skloní.

Jsem čím dál víc sám…

Jsem čím dál víc sám, jak mě pohlcují
neviditelné víry schopné změnit rázem
celý můj život na vzpomínky nebo na sen.
Andělé, co se kolem objevují,
mé vize chránit nestačí,
cesty je zmáhají, svatozář jim bledne,
pozemská rosa je celé promáčí.
Až k zemi sklánějí svá těžká křídla,
když do oken buší déšť
v komnatách starého sídla
jako zlá zvěst.

Možná, že umírám… proto ti píši…

Možná, že umírám… proto ti píši,
tvá duše s tělem mě musí zachránit,
zapomeň prosím na všechny zábrany,
vždyť slunce i měsíc, světlo i stíny
drží stráž nad slovy, jež ti posílám.
Každé tvé gesto změním na trs květů,
na hory vůní, na motýly v letu,
prameny tvé kolem tvých boků spletu,
neznám bázeň a hanu, boj nevzdávám.
A vlastním tělem pokrytým jizvami
zaplatím za tvou něhu, o niž prosím,
neb nemá srovnání mezi ženami,
      je jak květ tulipánu plný rosy,
      který se jeden den skláněl nad námi.