Třebaže zápletka románu Frankie (2023) z pera úspěšného autorského tandemu Jochen Gutsch a Maxim Leo není bůhvíjak novátorská, u čtenářů tato útlá kniha vzbudila více než pozitivní ohlas. Setkáváme se v ní se zoufalým novinářem a spisovatelem Richardem Goldem, který celé dny popíjí vodku, bloumá zatemněným domem a nepřevléká se z županu, poněvadž se po smrti manželky připravuje na sebevraždu. Před oběšením jej zachrání potulný kocour Frankie, který na něj náhodou zírá přes okno, čímž Golda naprosto vykolejí. Vzteky pak Frankieho skoro zabije ránou do hlavy, čehož však vzápětí lituje a zavolá veterináře. Po probuzení z bezvědomí poruší dezorientovaný kocour jedno ze zásadních zvířecích pravidel a začne s Goldem komunikovat „lidštinou“. Jelikož se Frankiemu v domě zalíbí nejen velká televize, ale také vidina dobrého žrádla, rozhodne se zde zabydlet. Vzniku netradičního přátelství a oboustranné výpomoci tak nestojí nic v cestě.

Kocour hédonista, muž v depresi

Již u prvních stran románu vás možná zarazí podobnost s populárním netflixovým seriálem Po životě (2019) britského komika Rickyho Gervaise, ve kterém hrdina (povoláním také novinář) po skonu manželky koketuje se sebevraždou a oporu nalézá mimo jiné ve svém psovi. Německá kritika Frankieho přirovnává k švédskému románu Muž jménem Ove (2012) Fredrika Backmana, přičemž paralelu nachází v motivu zatrpklého muže, oprátky, kocoura a v komičnu. Jak je vidno, spojení zarmouceného protagonisty a zvířete okořeněné černým humorem funguje jak na obrazovkách, tak i na papíře. Frankie se v Německu brzy zařadil mezi bestsellery a čtenáři vyzdvihují především volbu netradičního ich-vypravěče. Není jím totiž Gold, nýbrž Frankie, jehož úhel pohledu nabízí spoustu možností, jak s nadsázkou poukázat na mnohdy absurdní svět lidí, rozehrát hru s významy slov a dodat vážnému tématu na lehkosti. Humor nevychází pouze z Frankieho bezprostředních komentářů a jeho desinterpretací (ve Španělsku prý „suší býky a v arénách bojují s chobotnicemi“; Frankie si myslí, že „agnostici prodávají brýle“), ale i z dialogů s Goldem a filozofování nad životem. Frankie je svobodná povaha, jako každé zvíře umí více než deset cizích jazyků a nelze jej nemít rád. Dokonce se od něj dá i ledacos naučit, především když Goldovi ukazuje, že má brát život takový, jaký je.

„Život skládající se z lízání zadku a osamělosti je na nic.“

Autoři v románu s gustem využívají známých stereotypů o kočkách a pohrávají si s kontrastem mezi primárními potřebami zvířete a bolavou duší člověka trpícího depresí. Mezi hrdiny vzniká neobvyklé pouto, které je prospěšné oběma zúčastněným. Vážné téma ztráty partnera a duševní poruchy ve spojení s Frankieho perspektivou a peprným slovníkem, tedy propojení tragiky a komiky, dávají vzniknout úsměvným situacím. Frankie se nebojí poprat s mývalem, napsat básně pro místní krásku nebo rozjímat nad tím, proč lidé vyrábí krmení pro kočky s alpským hovězím či krevetami, když by kočky ve skutečnosti krávu nikdy nežraly a sotva by jely na moře lodí lovit krevety. Nechápe, proč někteří lidé chtějí zemřít, neboť ve světě zvířat sebevražda neexistuje. Ve svém vypravování si všímá Goldova chování, které se liší od ostatních lidí (málo „žere“, smrdí mu z huby jako ježkovi, neholí se a nemá přátele), a až díky chytrému jezevčíkovi pochopí, že má Gold opravdu sklony k sebevraždě. Rozhodne se tudíž, že se stane jeho novým smyslem života. Goldovi pomáhá především Frankieho přímočarost až sobeckost – na otázku, zda by mu Gold chyběl, kdyby umřel, odpovídá Frankie tím, že by mu chyběly kupované omáčky. Román končí napůl otevřeně, a jedná-li se o happy end, nebo smutný konec, si čtenář musí rozhodnout sám.

Rasisticky diskriminující zooshop

Někdy autoři v textu trochu tlačí na pilu a volí prvoplánovou situační komiku, což románu ubírá na kvalitě. Frankie se například uchází o roli v reklamě na kočičí žrádlo a překvapivě uspěje v konkurenci čistokrevných koček, neboť reklamní agenti chtějí podporovat autentičnost (Frankie se hladově vrhl na misku se žrádlem) a diverzitu (chybí mu kus ucha). Na jiném místě zase přenášejí ideologii rasismu i do světa zvířat, když Gold ve zverimexu nazve prodavačku „náckovskou sviní“, protože na rozdíl od irského setra nenechá kočku vstoupit do prodejny. Rušivě působí i Frankieho nekonzistentní znalosti, jelikož někdy nechápe význam běžných abstraktních slov jako téma nebo začátek a konec, zatímco v jiných pasážích bez problémů používá pojmy, jakými jsou například budoucnost či zásady. Ačkoliv Frankie mluví hovorově, předčí jeho slovní zásoba svou bohatostí lecjakého maturanta a jeho vypravování se čtou velmi dobře. Frankieho popisy ostatních zvířat jsou až na otravnou veverku neustále nabízející lískový ořech povedené a zaujme především liška jako strašlivá lhářka, vulgární straky a rozhovor s ovcí Attilou, odpovídající zásadně podle potřeb stáda.

Jochen Gutsch a Maxim Leo, oba spisovatelé a novináři z Berlína, se znají od školních let a na jejich spolupráci je to dobře znát. Na kontě mají několik bestsellerů, přičemž podle románu Es ist nur eine Phase, Hase (Je to jen úlet, miláčku) byl natočen i úspěšný film. Román Frankie se dá zvládnout za jeden večer a poskytne vám četbu vážnou i humornou, především však oddychovou. V knize se neskrývají extrémně složité pravdy, ale díky kocourovi, který není zvyklý si na život stěžovat a má chuť žít, se možná i vy začnete na svůj vlastní život dívat novýma očima.