Švýcarský spisovatel-světoběžník Christian Kracht (nar. 1966) dosud vydal čtyři romány (Faserland, 1979, Ich werde hier sein im Sonnenschein und im Schatten, Imperium). Čtvrtý z nich z r. 2012 se nyní zaslouženě dočkal českého překladu.

Impérium literárně zpracovává osudy skutečné historické postavy Augusta Engelhardta (1875–?1919), Němce, který se na přelomu století rozhodl opustit Evropu a založit si kokosovou plantáž v oblasti tehdejší Německé Nové Guiney. Opustil starý kontinent jen s několika bednami knih a zanedlouho skutečně v Tichomoří zakoupil ostrov, kde toužil konečně žít podle své vlastní svérázné životní filozofie. Byl totiž vyznavačem nudismu a „kokovorismu“, extrémní formy vegetariánství vycházející z přesvědčení, že kokosové ořechy jakožto božské plodiny spolu s bohatstvím slunečního svitu představují dostatečný, ba ideální zdroj potravy pro tělo i ducha.

Engelhardt svůj světonázor zformuloval ještě v Německu ve spisu Bezstarostná budoucnost. Z ostrova poté psal články do německého tisku, v nichž vyzdvihoval svůj nový způsob života. Představoval si, že založí komunitu podobně smýšlejících, která bude zcela nezávislá na nezdravé civilizaci. Nemálo nadšených přívrženců, podobně jako on znechucených dekadentní Evropou, se za ním skutečně vypravilo, ale pokus vybudovat fungující společenství po mnoha peripetiích ztroskotal.

Engelhardtův příběh znovu potvrzuje, že skutečnost leckdy předčí nejdivočejší představy, a nabízí opravdu skvělou literární látku. A tak se v roce 2011 objevil v knihkupectvích román Das Paradies des August Engelhardt (Ráj Augusta Engelhardta) spisovatele Marca Buhla (1967), což Christiana Krachta, právě dokončujícího své Impérium, značně vyvedlo z míry (s čímž se autor svěřil návštěvníkům autorského čtení v rámci Světa knihy). Podle všeho neoprávněné nařčení z plagiátorství pak představovalo jen první z kontroverzí, které se v souvislosti románem Impérium objevily.

Kracht vycházel při psaní knihy z velkého množství dobových pramenů a vylíčené postavy i události mají většinou historický základ. Ani fantazie však nepřišla zkrátka: k některým setkáním a podivuhodným náhodám přísně vzato nemohlo dojít, zato však jejich prostřednictvím autor naznačuje zajímavé souvislosti a šikovně zasazuje příběh do celkového kontextu dění přelomu století. A tak se na scéně objevují osobnosti jako Hesse, Kafka nebo Thomas Mann, ale třeba také vynálezce kvasnicové pomazánky později nazvané Vegemite. A setkáváme se i s význačnými vegetariány té doby, mezi nimiž nechybí jistý vlasatý fyzik ani zneuznaný malíř s podivným knírkem...

V podstatě tragický příběh idealisty, který ve své izolaci postupně přichází o rozum, je v Krachtově podání docela humorným čtením. Jedna satirická poznámka střídá druhou a autor si libuje v paradoxech a absurdních momentech – počínaje tím, že Engelhardt svou vegetariánskou sektu zakládá v oblasti, kde ještě nebyl vymýcen kanibalismus, a v závěru i on sám vztah k lidskému masu poněkud přehodnocuje. Humor však nepřehlušuje vážné tóny příběhu, vypravěč nijak nezastírá, že Engelhardt skutečně má proč se vůči soudobé společnosti vymezovat a mimo to se na pozadí jeho dramatu schyluje ke světové válce...

Zvláštním rysem Krachtova textu, který překladateli Tomáši Dimterovi přidělal nemálo starostí, je styl odkazující na Engelhardtovy literární současníky. Autor sám jej odůvodňuje tím, že při studiu historických materiálů zkrátka víceméně mimovolně archaické vyjadřování přejal. Kromě toho se pouští i do ozvláštňujících stylových experimentů. Vyprávění však povětšinou rychle odsýpá, ačkoli se v ději objevují nečekané odbočky, odkazy na další literární díla a střídají se časové roviny.

Nakladatelství knihu na obálce označuje jako nejdiskutovanější německý román minulého roku. Jeden z německých recenzentů totiž Krachta v časopise Der Spiegel na základě Impéria obvinil z rasismu a extrémně pravicového smýšlení, na což řada dalších publicistů zareagovala důrazným nesouhlasem. Osobně jsem v knize nedokázala podobné tendence objevit ani v náznacích a výtku považuji za naprosto neopodstatněnou, či spíše za výsledek velmi selektivního čtení. Christian Kracht působí dojmem, že je z celé záležitosti upřímně nešťastný, na druhou stranu debata podle všeho knize prospěla tím, že na ni upozornila. Koneckonců je tak útlá, že se vyplatí nezabývat se mediálními debatami a raději si udělat vlastní názor. Čte se rychle a snadno, pobaví, poučí a nějaký čas jistě bude čtenáři vrtat v hlavě. Co si přát víc?