Kolektivní publikace Divadelní tvorba ve specifických skupinách přibližuje dlouholeté zkušenosti profesionálních divadelníků, kteří se zaměřují na problematiku lidí s postižením, ať mentálním, fyzickým či s kombinovanými vadami, v kontextu divadelní tvorby s přesahem k výtvarnému umění, divadelní antropologii, muzikoterapii a terapii pohybem. Kniha zároveň věcně sumarizuje aktuální témata disertačních prací, obhájených či vznikajících, avšak vycházejících ze společného jmenovatele. Jde o zkušenosti z Prahy a okolí, Brna a Ostravy a z každého textu navíc vyvěrá silné osobní zaujetí.

Je velmi potěšující, že v zemi, kde se velice pomalu proměňuje společenské vnímání „jinakosti“, vychází díky knize najevo, že se o integraci fyzicky či mentálně znevýhodněných spoluobčanů pomocí jiných – nových, z divadelních přístupů odvozených metod, technik a cvičení dlouhodobě, hluboce a seriózně zajímají zapálení a motivovaní, erudovaní lidé, jimž současný stav ústavní péče či jejich výchovy a vzdělávání není lhostejný. Jak například píše Vladimír Novák: „Díky této práci jsem si uvědomil, že by se člověk neměl vzdávat sebemenší naděje, svých snů a vizí. Jinak ztratí sílu bojovat, sílu k tomu něco změnit.“ Nebo jak uzavírá svůj text Kateřina Šplíchalová: „Herec s mentální retardací divadlem roste, roste i jeho identita a autonomie. Rozvíjí se i jeho schopnost percepce. Díky nově nabyté divadelní zkušenosti si vytváří novou strukturu vztahů, učí se pracovat s časem, rytmem a dokonce i s pocity.“

Odborná studie je rozdělena na dvě základní části. První přibližuje dlouhodobou práci a výzkum Vladimíra Nováka a Kateřiny Šplíchalové z pražské DAMU, kteří se společně již třináct let věnují lidem s mentální retardací. Druhá část v příspěvcích Zoji Mikotové a Veroniky Broulíkové představuje Ateliér výchovné dramatiky pro neslyšící na DIFA JAMU v Brně. Texty Kateřiny Jebavé a Hany Volkmerové Galetkové pak téma doplňují o poznatky z vlastních výzkumů z oblasti rané péče, výchovy a vzdělávaní jedinců a skupin se specifickými potřebami. Každý z příspěvků je doplněn seznamem použité literatury a obě části jsou bohatě ilustrovány obrazovým materiálem, tj. výtvarnými pracemi či fotografiemi z jednotlivých představení, lekcí a setkání.

Iniciátorem, tvůrcem a garantem projektu Divadelní tvorba ve specifické skupině (dříve Divadlo jako socializační možnost) je Vladimír Novák, umělec na volné noze a spoluzakladatel Divadla Vzhůru nohama, odborný asistent a vědecký pracovník na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Hned zkraje svého příspěvku, nazvaném Objevování vnitřní krajiny, čtenáře seznamuje s osobní motivací, která ho vedla k realizaci projektu v kladenské Zahradě. „Právě u své sestry jsem si už od mala často všímal specifických znaků chování a projevů. Jelikož je dokázáno, že jsou tito jedinci schopni se za určitých podmínek lépe rozvíjet, naučit se daleko více, než umí a než si myslíme, pokusili jsme se skrze divadelní a výtvarnou tvorbu tento jejich skrytý potenciál odkrývat a rozvíjet.“ Novák popisuje svou práci s lidmi s mentální retardací v historickém i společenském kontextu, reflektuje vlastní dosavadní postřehy, zkušenosti a poznatky. V přehledně řazeném sledu myšlenek, roztříděných do kratších kapitolek, nastiňuje na konkrétních příkladech i nesnáze při realizacích divadelních projektů, ať již ve skupině herců s postižením, či ve skupině smíšené. Vladimír Novák v tomto ohledu také podporuje studenty a absolventy DAMU, kteří mají zájem podílet se na divadelně-integračních projektech, jež mají za cíl povýšit život lidí ze specifických skupin na smysluplnější, bohatší a hodnotnější úroveň.

V kapitole Divadlo jako estetická komunikace dramaturgyně a spoluzakladatelka Divadla Vzhůru nohama Kateřina Šplíchalová nabízí druhý, doplňující a rozšiřující pohled na práci s klienty centra sociální péče Zahrada v Kladně. Zabývá se zejména jejich talentem pro oživování loutek, psychofyzickými předpoklady a limity a podtrhuje jejich potřebu komunikovat s divákem. Zároveň představuje metodu zkoušení se specifickými divadelníky, přičemž uvádí oba prozkoumané pohledy – jak s divadlem hraným výlučně herci s mentální retardací, tak divadlem integrovaným, jež propojuje svět herců profesionálů a herců se znevýhodněním. „Práce na divadelním představení za účasti herců s mentální retardací je jako pokus dát dohromady velkou dětskou skládačku. Je to specifická skupina, která rezignuje na normy a dokonalost hereckého projevu.“ Z příspěvku Šplíchalové však vyvstává i palčivá otázka, jakým způsobem motivovat českého diváka, aby zavítal na divadelní představení specifické skupiny, jak prolomit hranice „ústavního ghetta“. Zdá se, jako by stále ve společnosti převládal většinový pocit rozpačitosti z jinakosti, odlišnosti.

Moravskou část publikace otevírá příspěvek profesorky Zoji Mikotové Vysokoškolské vzdělávání neslyšících na DIFA JAMU. Autorka ve stručnosti přibližuje jeho dvacetiletou historii a zejména zdůrazňuje poslání Ateliéru VDN (Ateliér výchovné dramatiky neslyšících). Navazující text Stručný nástin možností uplatnění absolventů Ateliéru výchovné dramatiky pro neslyšící na DIFA JAMU v Brně Veroniky Broulíkové zmiňuje nejdůležitější výstupy studia a je až jakousi obhajobou činnosti ateliéru a jeho absolventů, neboť ještě stále přetrvávají předsudky plynoucí ze špatné informovanosti většinové společnosti o lidech se sluchovým postižením.

Herečka Kateřina Jebavá se v prvním textu, nazvaném Prvky tandemového divadla v inscenaci Největší poklad Divadla Neslyším, dotýká zejména hledání komunikační strategie mezi slyšícími a sluchově postiženými, a to jak v tandemovém vztahu herců na jevišti, tak v komunikaci mezi jevištěm a hledištěm. Autorka i na základě přímé, osobní zkušenosti pracuje na disertační práci se zaměřením na komunikační možnosti slyšících rodičů a neslyšících dětí, v níž operuje se dvěma ústředními termíny: tandem – tandemová komunikace. Proto ve druhém zde publikovaném textu Tandemové divadlo se hlouběji věnuje cestě k profesionálnímu divadelnímu tvaru – inscenaci Velký úklid, určené pro cílovou skupinu dětí sluchově postižených i „zdravých/normálních“ a postavené na tandemu slyšící – neslyšící. „Moje kolegyně Dagmar Máliková, herečka Divadla Neslyším a absolventka VDN JAMU, ideálně naplňovala moji představu rovnocenného tvůrčího partnera či partnerky. Tato rovnocennost je dána především životními zkušenostmi – obě máme podobné zkušenosti jak pracovní (herectví), tak osobní (obě vychováváme děti – já dítě neslyšící, neslyšící Dáša pak děti slyšící).“

Závěrečný příspěvek Edukace loutkou aneb Loutkové divadlo jako nástroj výchovy a vzdělávání je zpráva o probíhajícím výzkumném projektu, jehož autorkou je Hana Volkmerová Galetková. Dramaturgyně a v současné době lektorka uměleckovzdělávacích programů v Divadle loutek Ostrava je právě také iniciátorkou lekcí s terapeutickými účinky, jejímiž hlavními protagonisty jsou loutky – pan Barvička a slečna Mašlička. Tyto divadelněterapeutické lekce – tvůrčí dílny s loutkami jsou primárně určeny skupinám dětí s mentálním postižením, fyzickým omezením či kombinovanými vadami. „V lekcích edukace s loutkou hrají dva lektoři s loutkami, především s loutkou pana Barvičky a slečny Mašličky a také s předměty (lano, papír, guma…), které jsou v určitých situacích rozehrávány jako loutky a v jiných jsou zástupnými předměty a je jimi v hracím prostoru vytvářena jevištní metafora.“

Publikace Divadelní tvorba ve specifických skupinách určitě stojí za pozornost, byť to není, a zjevně se ani nesnaží být, učebnice dramaterapie. Také ani vyčerpávajícím způsobem nepostihuje obdobné aktivity a snahy ostatních umělců, terapeutů, sdružení a jiných organizací. Je však ve svém prostoru zajímavou a odbornou prezentací terapeutických, výchovných a edukačních aktivit odvozených z principů divadla, tvořivé dramatiky, dramaterapie v konkrétních skupinách a na určitém místě. Stejně tak představuje čtivý přehled příběhů o přínosu zvolených přístupů k jednotlivcům a skupinám se specifickými potřebami. Divadelní tvorba ve specifických skupinách je rozhodně hodnotná příručka pro pracovníky v pomáhajících profesích, pedagogy, umělce i rodiče.