„Šťastný rok 68 pro mne skončil předčasně srpnovým karambolem, poznámky zůstaly v Praze a já jsem se ocitla na druhém konci světa, neznalá jazyka ani pořádného řemesla, a svět se mi zhroutil … a začala jsem psát Honzlovou. Napsala jsem ten román za tři měsíce, odříznutá od Nového světa, odstřižená od domova, ale stále v něm, jako bych si na tom papíře chtěla vydupat Prahu zpátky„ píše Zdena Salivarová ke své Honzlové.¹ Podařilo se jí pro dnešní i budoucí generace věrně zachytit a spoutat do živého tvaru režimní dění – budování socialismu. Román s výrazně autobiografickými prvky začala psát Zdena Salivarová ještě v Praze, dokončila jej vzápětí v Torontu, kam v roce 1968 emigrovala se svým manželem Josefem Škvoreckým. Netřeba připomínat, že tam také v r. 1971 společně založili nakladatelství Sixty-Eight Publishers (68P) jako zázemí pro československé tzv. zakázané autory…

Podobnou zkušenost s exilovou literaturou, ovšem ideologicky z opačné strany, se pokusila jako první v historii zachytit, uspořádat a zhodnotit Venetia Apostolidu ve své monografii Bolest a paměť: prozaická literatura politických uprchlíků, tj. literatura řeckých levicových autorů uprchnuvších za občanské války r. 1948 do socialistických zemí. Řečtí političtí uprchlíci tvoří v zemích bývalého komunistického bloku poměrně kompaktní levicovou skupinu, jejíž osudy jsou systematicky zkoumány teprve v posledním desetiletí,² kdy dozrál čas i společnost a rána deziluze se zacelila.

Apostolidu za svou knihu dostala v r. 2011 Státní cenu za esejistiku a kritiku (Κρατικό Βραβείο Δοκιμίου-Κριτικής) a v Čechách ji představila při své návštěvě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v zimě r. 2013 právě v době, kdy 65 let od svého založení slavil obor novořecká filologie. – Nutno zdůraznit, že byl založen z popudu masivního příchodu řeckých uprchlíků do tehdejšího Československa, aby tak byla zajištěna výchova pedagogických sil pro řecké děti, kterých dorazily stovky. Šlo tedy o setkání až symbolické.

V Bolesti a paměti Apostolidu představuje důkladný přehled literární tvorby politických uprchlíků: jejich ediční, redakční i autorskou činnost, se zvláštním důrazem ke vztahu k odboji, občanské válce; zkoumá a hodnotí jejich život v exilu, v zemích reálného socialismu, a také život po bolestném návratu. Tím však své dílo neuzavírá, ale pokračuje současnou tvorbou, čtyřmi autory, kteří hrdiny ve svých nejnovějších románech zasazují do období občanské války a exilu a po více než 60 letech se snaží z traumatizující zkušenosti národa vypsat (Giorgos Prassas, Elena Chuzuri, Marlena Politopulu, Alexis Parnis³).

V první kapitole autorka shrnuje exilovou literaturu, v níž se často ostře střetává řecká zkušenost s občanskou válkou se zkušeností s reálným socialismem nové domoviny, ve které vůdčí ideologie zároveň ztělesňuje ideály, za něž protagonisté bojovali a nasazovali život. Autorka zaznamenává zvláštní podmínky, v nichž autoři tvořili: omezený počet čtenářů, nedostatek vhodných informací o literárních směrech a událostech ve zbytku Evropy, pocit odříznutí od domova, strach z odchýlení od stranického vedení, nutnost stvrzení vlastní národní identity a její (ne)slučitelnost s uplatňováním zásad marxismu-leninismu. Citlivě nechává stranou, avšak zároveň se vší výmluvností, prostou skutečnost, že estetické nároky nelze u mnohých děl uplatnit, a žádá k této literatuře přísných ideologických norem, vykoupené občanskou válkou, žalářem a exilem, zvláštní přístup. Následující čtyři kapitoly, dělené chronologicky, se dotýkají autorů píšících o odboji, občanské válce, exilu a repatriaci a literatury pozdější. Knihu uzavírá shrnující kapitola o zvláštním místě literatury politických uprchlíků v řecké literatuře, která je tak či onak s válkou spjata.

Z precizního a zároveň poutavého líčení Venetie Apostolidu vyplývá, že se v průběhu doby vytvořila naléhavá potřeba uprchlíků vyrovnat se s důsledky traumatických zážitků, sladit je s minulostí, aniž by však bylo možné – alespoň prozatím – překročit limity stanovené řeckou společností, které určují, co je třeba si pamatovat, co je třeba uveřejnit a jak. I proto lze říct, že v tomto ohledu je řecká společnost v raném stadiu interpretace vlastní minulosti, ve srovnání kupříkladu se společností německou (srov. Schlingovy povídky⁴), ve stadiu, kdy stále ještě převládá snaha tvořit kolektivní příběh jako do jisté míry klamný, korigovat kolektivní paměť, aby bylo možné zobrazit bolestnou skutečnost v pozitivním světle a veškerou vinu přenést na protivníka. – Doposud se ještě neobjevil požadavek na přezkoumání rozhodnutí stranického vedení o vyvezení tisíců řeckých občanů, především dětí, daleko za hranice Řecka…

Kniha Venetie Apostolidu představuje první, co možná komplexní zhodnocení části doposud neprobádané řecké literární historie, které zároveň odkrývá zcela nový pohled na situaci v komunistických zemích, pro českého čtenáře, který zažil vládu jedné strany, zcela netušené.
 

1. Zdena Salivarová, Honzlová, Art-Servis, Praha 1990. Obálka. ^zpět
2. Civil Wars Study Group, Thessaloniki & Fondation pour la Mémoire de la Shoah. ^zpět
3. Γιώργος Πρασσάς, "... και έτσι, έκλεισε ο κύκλος", Νεφέλη, 2009; Έλενα Χουζούρη, Πατρίδα από βαμβάκι, Κέδρος, 2009; Αλέξης Πάρνης, Η οδύσσεια των διδύμων, Εκδόσεις Καστανιώτη, 2009; Μαρλένα Πολιτοπούλου, Η μνήμη της πολαρόιντ, Μεταίχμιο, 2009 ^zpět
4. Česky Bernard Schling, Útěky z lásky, Prostor 2001. ^zpět