Abdellah Taïa (nar. 1973) je francouzsky píšící marocký spisovatel. Od roku 1998 žije v Paříži. Je autorem osmi románů (přeložených do šesti jazyků). Podle jednoho z nich – L’Armée du salut (Armáda spásy) – sám natočil film.

Na úvod se představí hlavní hrdinové
Píšou se sedmdesátá léta 20. století, prostitutka Samia žije v marockém městě Salé se svým desetiletým synem Jallalem, který jí přes den domů přivádí zákazníky; když matka pracuje, syn se ve vedlejším pokoji dívá na televizi. Po večerech potom v láskyplném objetí televizi sledují oba. Do nekonečna si přehrávají na VHS film Řeka bez návratu (americký western, v němž po rozbouřené řece na voru prchá před indiány prostitutka – hraje ji Marilyn Monroe – se statečným kovbojem a jeho malým synem, cestou se sbližují a na šťastném konci filmu vytvoří rodinu) a při tom sní, že také potkají muže – manžela i otce.

Tohle všechno se čtenář dozví v první kapitole od malého Jallala, který promlouvá k matce. Mimo jiné jí sděluje, že už se cítí jako muž a je připraven ji všemi možnými prostředky bránit před okolím, které oběma vyděděncům ostentativně dává najevo opovržení.

Ve druhé kapitole se vracíme do minulosti, monolog přebírá Samiina pěstounka Saâdia, které byla náboženskou obcí svěřena jakožto odložený kojenec. Schovanku vede ke svému řemeslu. Saâdia je však víc než obyčejná prostitutka, v očích okolí čarodějnice, ve svých zasvětitelka – asistuje novomanželům o svatební noci, má na starosti vést nezkušené milence a ukazovat jim, co a jak… Celý život všemožně pomáhala ženám, prováděla tajné potraty nebo o svatební noci zajistila krev, protože mnohé z nevěst už nebyly panny. Jakmile ji přestaly potřebovat, dočkala se bez výjimky opovržení, mluvilo se o ní jako o zkažené ženě. Jí se však zdál sen, v němž se jí zjevil bůh a řekl, že je dobrá žena. Ovšem tím bohem byla Kahena, berberská královna, která v 7. století bojovala proti arabskému vpádu a islamizaci. Historici se přou, zda byla křesťanka, nebo židovka.

Samia kromě profese zdědila i toto osobité pojetí víry, jež později předala i Jallalovi. V pokryteckém prostředí to byla jediná možnost, jak si udržet alespoň ve vlastních očích lidskou důstojnost. Dalo by se říct, že k tomu byli dohnáni společností. To je i smysl titulu knihy: hlavní protagonisté jsou nevěrní „jedinému správnému“ pojetí víry.

Šikovné využití brilantního stylu
Ostatními kapitolami (celkem sedmi) čtenáře provádějí další postavy. Autor střídá tempo i jazyk podle vypravěče, v závislosti na čase a společenském statutu mluvčího. Saâdiina řeč navozuje tajemnou a baladickou atmosféru, jako by zněla z dávných staletí; když Samia popisuje mučení příslušníky vojenské rozvědky, kteří odhalili pokus o státní převrat a snaží se z ní dostat informace o jejích zákaznících (byli to často právě vojáci z místní posádky), líčí vše netečně, bez emocí, je to spíš zpověď. Jallal se ujímá slova ještě dvakrát a také pokaždé jinak, opouští čistý monolog formálně určený matce, obrací se na čtenáře, jím citované repliky ostatních postav autor uvádí v uvozovkách. Vyprávění je klidnější, rozvážnější, už to není ten zoufalý kluk, štěkající na celý svět jako vzteklý pes zahnaný do kouta.

To, jak autor dokázal rozlišit postavy i s jejich náladami, momentálním rozpoložením, zkrátka rozmanitost stylu, považuji za nejpovedenější rovinu knihy.

Rozporuplný závěr
Cesty Samii a Jallala se za dramatických okolností rozdělí, a když se po letech opět setkají, oba už jsou jiní lidé, dřívější harmonii nenajdou. Autor je nakonec dovádí na cestu vedoucí zpět k Alláhovi. Každý do nebe dojde svým způsobem, po boku milovaného člověka, kterého konečně potká. V obou případech je výsledkem přerodu předčasný odchod ze zdejšího světa do nebe. Snad aby autor vše zrelativizoval, příchozí do ráje vítá Marilyn Monroe, Samiin dávný idol, náhražka boha. (Stále krásná a mladá Marilyn mimo jiné atentátníkům oznamuje, že v ráji na ně žádné zaslíbené panny nečekají.)
Otázkou je, zda takový závěr knize spíš neškodí, působí směšně a neorganicky, o to směšněji a nepatřičněji vzhledem k tomu, že předchozí vyprávění je vedeno v naprosto vážném duchu, bez jediného odlehčení, třebas jen náznakem humoru (ale ani v této poslední pasáži ve skutečnosti není nic k smíchu, vážnost scény hraničí s patosem).

Odvážný počin z hlediska nábožensko-politických souvislostí
Abdellah Taïa v každém případě projevil odvahu, když se pustil do ožehavého tématu. Nejeden severoafrický spisovatel se, někdy i z malichernějších důvodů, stal terčem výhrůžek tamních fundamentalistů (za všechny jmenujme Alžířany Anvara Benmaleka a Boualema Sansala nebo anglicky píšícího Egypťana Alaa El-Aswanyho). Taïa se na tenký led nepustil poprvé, již dříve se veřejně přiznal k homosexualitě, což se v Maroku samozřejmě neobešlo bez bouřlivějších reakcí. Soužití dvou gayů-muslimů je i tématem jednoho z jeho předchozích románů, Une mélancolie arabe (Arabská melancholie).

Příliš témat na malém prostoru
Ale zpět k Nevěrným. Po slibném začátku přicházejí rozpaky. Abdellah Taïa totiž na poměrně malém prostoru rozehrává partii, která by vydala na mnohasetstránkovou fresku nebo hned několik knih. Upozorňuje na spoustu problémů – prostituce a její přijetí tradicionalistickou muslimskou společnosti, její kořeny a živná půda (domorodí zákazníci na „venkově“, zahraniční klientela v turistických centrech, zde v luxusním hotelu v Káhiře); ty nejobecnější otázky ohledně vztahů muž-žena, matka-dítě; pocit osamění v nepřátelsky naladěné, pokrytecké společnosti a morální otazníky kolem z toho vyvěrající touhy po pomstě; politická, čistě světská perzekuce; odpadnutí a na druhé straně konverze k islámu; sebevražedné atentáty fanatiků. A v neposlední řadě se autor i zde, byť velice letmo, otře o téma homosexuality. Na necelých dvou stech stran ale není prostor na víc než na naťuknutí, takže autor většinu problémů jen nastíní.

Prostor chybí i protagonistům – než se pod tlakem okolností stačí zformovat, získat plasticitu a vzbudit ve čtenáři hlubší dojem, mizí ze scény buď nadobro, nebo se děj posune o několik roků dopředu a před čtenářem najednou stojí „noví“ lidé, jejichž motivace k takovému či onakému posunu zůstala utajena a oni se začínají vyvíjet de facto zase od začátku.

Mám za to, že i z toho, co autor rozehrál v prvních dvou kapitolách (jak bylo popsáno v úvodu recenze), by mohl vytvořit (pokud jde o děj, zúčastněné postavy, naznačené problémy i formální možnosti – Taïa ukázal, že tohle dovede) objevný, více či méně rozsáhlý román.
Například postava „čarodějnice“ Saâdii je velice zajímavá, bohužel se o ní moc nedozvíme, ani to základní – proč bere své povolání jako jakési osudové poslání, jak k němu přišla a kde bere neotřesitelnou jistotu, že Samia musí jít v jejích stopách… Na druhou stranu právě takový typ psaní (v tomto směru kniha rozhodně není v současné produkci ojedinělá) jistě oslovuje mnoho čtenářů. Zejména asi ty, kteří z nejrůznějších důvodů preferují příběhy spíše jen naznačené, rozehrané, ale nedotažené a nevysvětlené, a je jim tedy blízký jakýsi „klipový“ způsob přijímání informací. Titíž pak v dalekých krajích nejspíš rádi vymění celodenní putování a puchýře na nohou za hodinovou okružní jízdu autobusem.