Kanadskou historičku a feministickou badatelku Natalii Zemon Davisovou zajímají individuální příběhy, které vytahuje z hromady dostupnějších informací o šlechtičnách a králích žijících v dávné historii a umně je staví do centra současného zájmu. Za to jí Barack Obama v roce 2012 předal National Humanities Medal. V češtině vyšel Návrat pravého Sommersbyho (Rybka, 1998), který obsahuje vedle literární podoby známého příběhu o Martinovi Guerrovi také historickou studii Natalie Zemon Davisové, a nyní vychází její kniha Ženy na okraji.  Autorka se v ní ponořila do autobiografií tří žen ze 17. století – židovské obchodnice, katolické jeptišky a protestantské umělkyně a přírodovědkyně. Kniha vyšla v anglickém originále již v roce 1995, ale genderovým tématem z oblasti dějin žen je u nás aktuální nyní.

Natalie Zemon Davisová vyzdvihuje ojedinělost vybraných žen a jejich životů stojících na okraji běžného žití v 17. století, ať už ve společenském a genderovém kontextu, nebo na úrovni vzdělání. Přitom pomocí srovnávací analýzy hledá v rozdílnostech tří žen styčné body, které nachází i v jejich jinakosti, dále pak v silném vlivu náboženství, flexibilitě a síle jejich výpovědi o okolním světě. Ve dvou případech mají podobu duchovních zpovědí a ve třetím tkví v popisu a kresbě drobných živočichů a rostlin, Božích stvoření. Glikl bas Juda Leib byla německá židovka, která po smrti manžela Haima úspěšně převzala veškeré jeho obchody a začala psát svých sedm knih příběhů, z nichž některé skutečně prožila, jiné mají lidový základ a jsou smyšlené. Cílem prvního autobiografického díla židovské ženy v historii bylo poučit vlastní děti o životě a morálce, zároveň v nich Glikl hledala vysvětlení pro svá utrpení. Druhá z žen, mystička Marie Guyartová od Vtělení, po manželově smrti opustila svého syna a odešla k uršulinkám. Byla jednou ze dvou zakladatelek první dívčí školy a kláštera uršulinek v Severní Americe, konkrétně v kanadském údolí sv. Vavřince, v tzv. Nové Francii. Autobiografii zachycující její duchovní život, mystická zjevení i pochybnosti uspořádal a vydal její syn Claudie Martin, přestože si zveřejnění nepřála. A trojici uzavírá luteránka Marie Sibylla Merianová, jež odešla od manžela ke komunitě labadistů ve Wieuwerdu. Od nich pak odjela na vlastní pěst se svou dcerou na umělecko-přírodovědeckou cestu do Surinamu. Ještě v Evropě vydala jako výsledek vlastního pozorování knihu mědirytin Housenky, po čtyřech letech po návratu z Ameriky vyšly její Proměny surinamského hmyzu. V obou klade důraz na přírodní spojitosti.

Už v netradičně pojatém úvodu, vedeném jako rozhovor mezi autorkou a třemi ženami z historie, se ukazuje, že kniha Ženy na okraji bude napsána poutavě, když stojí za to přečíst si i úvod, který leckdy čtenáři přeskakují. A opravdu se nejedná o suchopárný historický text. Prostupnost jednotlivých disciplín přináší řadu rozmanitých informací. Ve výkladu naráží autorka na řadu zajímavostí z genderového hlediska, např. existenci jazyka žen v židovství, tzv. „ženské taytsh“, náboženské povinnosti žen podle židovského zákona nebo rozdíl mezi možnostmi umělkyň ve srovnání s jejich mužskými protějšky. Samotné osudy zaručují setkání s mocenským diskurzem pro změnu ve vztahu k etnografii a kolonialismu: židovství v době křesťanské nadvlády, misionářská činnost spjatá s výukou indiánských dívek a problémy s Irokézi, otrokářství.

Významné lidské osudy nikdy nezestárnou a těch, které jsou dosud zastrčeny v hlubokých kapsách historie a ležely dlouho mimo šátrající ruce historiků, je ještě mnoho, zejména těch ženských. Když po nich nad to sáhne tak renomovaná historička, jakou je Natalie Zemon Davisová, a vyzdvihne dobrodružství, které se v nich skrývá a podá je čtivou a poutavou formou, je vzdělávání potěšením.