Pravděpodobně každý člověk na světě si přeje být šťastný. Je to nejobyčejnější a zároveň nejambicióznější lidské přání. Když si ale malý kluk z nefungující rodiny dá štěstí jako životní cíl a závazek, je tady silný námět na knihu. Na knihu pro děti, kterou se zatajeným dechem a znepokojením čtou i rodiče.

Ve Všehoknize slavného nizozemského autora Guuse Kuijera je nezvyklý už i lehce ironický, hravý autorův úvod, nazvaný Než příběh začne. Dává tušit, že půjde o knihu, která se nebojí dělat si legraci, ale zároveň chce vyprávět něco závažného. „Vlastně jsem chtěl napsat úplně jinou knihu. (...) Představoval jsem si, že to bude oblíbená vánoční knížka. Nejen děti, ale i tátové a maminky, dědové a babičky, ba i předseda vlády ji budou hltat na jeden zátah. Nejlépe při svíčce, když v krbu praská, a s hrnkem horké čokolády v ruce. Jenže pak ke mně přišel pan Klepáč.“

A pan Klepáč vyprávěl Guusi Kuijerovi svůj příběh. Příběh malého Tomáše, který překonal násilí a bigotní náboženskou nesnášenlivost ve své rodině. Předobrazem Tomáše je pak sám autor, nositel „Nobelovy ceny za dětskou literaturu“, tedy Ceny Astrid Lindgrenové za rok 2012, kterou získal jako zatím jediný nizozemský spisovatel. Guus Kuijer (1942) pochází ze silně věřící rodiny, z klaustrofobního prostředí katolické apoštolské církve. Bigotní pojetí víry a zřejmě i násilnický otec jej ovlivnili natolik, že jeho nejznámější Všehokniha, která u nás před nedávnem vyšla, je jakýmsi návodem na štěstí a odvahu pro děti, které pod vlivem okolností, do nichž se narodily, ztrácejí půdu pod nohama.

Podobná témata začínají být v současné dětské literatuře poměrně běžná i u nás. Knihy pro děti už řeší nejen blízkost smrti, deprese, stárnutí nebo homosexuální témata, ale také rozvody a mnoho nejrůznějších podob současných rodin. Stejně jako ve Všehoknize autoři knih pro děti obalují tato závažná témata humorem, ale zejména silným a tajuplným příběhem. I malý Tomáš – kluk, jenž „viděl věci, které nikdo jiný neviděl“ – potká na ulici ježibabu paní Terezínskou. Pomůže jí s nákupem a za odměnu se smí podívat k ní domů. Paní Terezínská, bývalá účastnice odboje proti nacistům, Tomášovi vypráví, jak jejího muže postavili ke zdi. Tomáš „cítil v krku a v břiše velký smutek. Stejný, jako když rok co rok pokaždé znova přibíjeli na kříž Ježíše. Vždycky se mu ulevilo, když bylo po všem a Pán živý a zdravý vstal z mrtvých.“ Kromě drsných životních lekcí si však z domu paní Terezínské ještě odnáší vzpomínky na krásnou Beethovenovu hudbu z gramofonu, při níž se mu zjeví Ježíš a ujistí ho: „Přibít na kříž se už nenechám, ani mě nehne. Už toho mám tak akorát.“ A navíc dostane jako dárek knížku Emil a detektivové. Tu mu však tatínek okamžitě zakáže číst, a vůbec mu zakáže celou paní Terezínskou a její podezřelý vliv.

Paní Terezínská se však nevzdává a rozhodně nehodlá zavírat oči a hlavně uši před tím, co se děje u sousedů. Tedy před soustavným bitím dětí i Tomášovy maminky. Samozřejmě, že nejde na policii, místo toho se rozhodne uspořádat v tyranově rodině večírek. Se vzrušující hudbou, předčítáním legračních básniček, s ženami a dětmi ze sousedství. Proti takové převaze nemá násilník šanci. „,Bude nás víc, nebudem se bát vlka nic,‘ zarýmovala paní Terezínská.“ A skutečně, strach z muže, otce a živitele, ušlápnutého úředníčka, který se bojí všeho ve skutečném světě, ale na své blízké si dovoluje, se vytratí.

Tato kniha není jen o odvaze Tomáše a jeho vznětlivé sestry Markéty, která v jednu chvíli na otce dokonce vytáhne nůž: „,Nemysli si, že si na to netroufám,‘ vrčela. ,Jsem po tobě. Já taky nejsem hodná.‘“ Je také o odvaze jejich okolí. Před domácím násilím totiž často nezavírají oči jen mlácené oběti, ale zejména jejich příbuzní nebo sousedé. Paní Terezínská je ovšem ježibaba a ježibaby nebývají jenom odvážné, ale také chytré a vynalézavé.

Tomáš alias Guus Kuijer o tom sepsal svou Všehoknihu. I při tak závažném tématu jemnou, ironickou a křehkou zprávu pro týrané i tyrany. Pohádkový nádech pak vytvářejí ilustrace Nanako Ishidy, kombinující realistické kresby na křídovém papíře a snové Tomášovy vidiny na papíře průhledném. Drama Tomášova života je zároveň vyprávěno v klidném, až nostalgickém tempu a je prokládáno legračními rozhovory Tomáše a Ježíše, který se mu zjevuje a diskutuje s ním nejen o problémech bitého chlapce, který má strach o maminku, ale také o problémech Božího syna. Nakonec Tomáš Klepáč šťastný být dokázal. Díky tomu, že si všechno zapisoval do Všehoknihy a snažil se pochopit, co se to s ním, s rodinou a Kristem vlastně skutečně děje.