(K 100. výročí narození režiséra Františka Čápa)

Já jsem měla Frantu opravdu ráda, ne tak jako ostatní, kteří se jen přetvařovali a vlichocovali se mu. Některé věci Franta zkrátka udělat uměl, jiné vůbec ne, ale ty druhé můžu posuzovat jenom já, která jsem ho měla upřímně ráda. To je určitě pravda, to je jedenkrát jedna, jak by řekl Franta. V domě mě zanechal samotnou se sestrou Licií v podkrovním pokoji a s hnědou jezevčicí Pipou mezi artyčoky na zahradě a s astronomickým účtem za jeho poslední telefonní hovor.

Vzali jsme se, když už jsme nebyli zrovna nejmladší, a všichni se nám trochu posmívali i proto, že o něm kolovaly řeči, které se rozhodně neslušely, tak jsem je raději přeslechla. Jen moje sestra Licia nás přijala takové, jací jsme byli. Ale žárlila jsem, pokud někdy večer, když jsme seděli na terase, vyprávěl o Mileně Dravićové, kterou roku 1959 zahlédl na titulní straně časopisu pro mládež, poté, co už prohlédl fotografie pěti tisíc mladých hereček z celé východní Evropy. Tenkrát řekl: „Tu chcííí!,“ a poté skutečně dosáhl toho, že přicestovala z dalekého Bělehradu, hrála v tom jeho filmu a proslavila se. Žárlila jsem i na sympatickou Metku a předtím ještě na Lídu Baarovou, která snad byla milenkou toho slavného nacisty, a to ve skutečnosti, ne ve filmovém příběhu, jenom jsem byla na všechny ty ženy žárlivá zpětně, protože Franta o nich jen vyprávěl. Byly jako osoby z před a poválečných románů, papírové postavy s mučicími korzety pod šelestícím oblečením, které se objevilo na plátně a praskavě zašumělo na celuloidovém pásku.

„Ido Petroniová,“ zeptal se mě svojí charakteristickou melodií, „byla bys se mnou, vzala by sis mě?“ a já jsem mu odpověděla, „že mě vůbec chceš, tak starou?“ A on řekl: „Jestli tě chci? To je přece jedenkrát jedna, že ano.“ A slunce bylo žlutější a moře modřejší a vzali jsme se, za svědky jsme na úřadě měli jen Licii a toho advokáta, já jsem měla světle růžové šaty s krajkami koupené jako věno v Terstu ještě za jugoliry, a on byl oblečený jako vždycky, do sportovního saka bez kravaty, tak to bylo. Na pozdní oběd jsme jeli do Taverny v Kopru, protože pak měli vedle v hotelu Triglav živou hudbu a zpívali i italské šlágry.

Přistěhoval se k nám, ke mně a k mé sestře dvojčeti, jako vtip nám také říkával „jedenkrát jedna sestra“, do našeho pěkného domu se zahradou; zdědili jsme ji po rodičích, kteří přes přemlouvání a zastrašování terstskými příbuznými nechtěli utéct do Furlánska. Přišel k nám žít, protože mu sebrali dům, i když si myslel, že je jeho, protože ho rok předtím koupil, jen si dobře nepřečetl smlouvu, a pak mu dokázali, že si ho ve skutečnosti na deset let pouze pronajal, podobně jak mu už před nějakou dobou zkrachovala králičí farma, ohledně které mu Italové nabízeli solidní byznys: v jedné terstské restauraci by od něj koupili každý den kamión králíků a tak by měl uzavřený solidní obchod, ale vždycky se mu něco nevyvedlo. Pak stavěl na zahradě u svého domu jednoduše zařízené apartmány, aby je pronajímal turistům, nikdo však dovnitř nechtěl, ani na víkend, a stěny začaly být brzy úplně zpuchřelé a drolily se, pochopitelně, když je postavil sám podle návodu jednoho zedníka z krčmy, kterého Franta, jenž už měl naváto pod kulíškem, moc dobře neslyšel. Později koupil ještě dva domy v Marušićích na chorvatské Istrii a tam choval drůbež. „Jsem vzděláním agronom, nebo nee?,“ ptal se a odpovídal si, „jsem, to je jedenkrát jedna“. Kolik jsem žárlila na tu jeho jistotu, přestože se z ní pak zrodilo něco úplně jiného. Obchod se slepicemi se mu dařil lépe, protože nosil vejce prodávat do hotelů, především do Centralu k Bržanovi a do kuchyně v Palace, ale jakmile začal zapomínat nebo je nosil se zpožděním, kšeft ukončili, nechtěli mu zaplatit už ani zpětně, drzouni, a pak od něj vejce a staré slepice kupovali piranští přátelé, pokud jim vůbec můžeme říkat přátelé, protože to byli spíš kamarádi z mokré čtvrti, kteří na dluh častokrát zapomněli.

„Ve filmu prachy nejsou,“ říkával jeden z nich, jenž k nám občas zašel na návštěvu. Franta u slova film pohlédl zasněně z okna, ďolíčky na jeho tvářích se prohloubily a zazpíval, „kdybyste vy věděli, jak krásně bylo v Sičjole, když jsme natáčeli Dívku ze solin, respektive Chléb a sůl s Márčeloom!“ Myslel samozřejmě nejhezčího herce všech dob, kvůli kterému byl tou dobou Palace plný zvědavců, na to si vzpomínám i já, protože jsme s Licií chodily okukovat hotelovou aulu, kde měli i vycpaného medvěda. Majitel byl hrozně hrdý, že má v hotelu slavného Itala s celým jeho doprovodem, a já jsem žárlila i na Marcella s napomádovanými vlasy, a na všechny, kteří byli s Frantou, když se mu ještě dařilo.

Franta k nám přišel z Čech, kde o něm teď vůbec nic nevědí, nemají ho nikde uvedeného, v žádné encyklopedii, snad jen v nějakých policejních archivech. Musel odejít, protože se jim nelíbil, sdělil mi a důrazně přikázal, ať to nikomu nepovím, že to říká jenom mně, povídal. Oválný obličej se mu tehdy protáhl v táhlou nespokojenost, říkal, že kritici neměli rádi Bílou tmu, jeho druhý film, byl pro ně málo budovatelský, měl příliš málo socialistického ducha, tenkrát se opil, šel zpátky na to setkání na festivalu dělnického filmu a zahlásil jim, že jsou mimo, a ještě něco, ale že už si nevzpomíná, co. Od té doby to už šlo akorát z kopce, přestože ho lákali z Francie a z Itálie, ale vytrvale odmítal. Až ho přestali zvát a v Čechách to už nevydržel; jak měl žít ve vlasti, kterou měl tak rád, když mu vyčítali, že je ve filmech přemálo vlastenecký? Zabalili si s mámou ten malý kufr, který mám ještě teď uklizený ve sklepě, a šli za kopečky. Chytili je poprvé a odvezli zpátky do Prahy, chytili je podruhé, když si máma zlomila nohu, a odvezli je zpátky do Prahy, potřetí se jim to podařilo, přijeli do Monaco de Baviera, a protože byla máma dobrá kuchařka, hledali si práci v nějaké hospodě. Ale nic. Pak jednoho pěkného dne potká Franta jednoho známého, kolegu, s nímž se seznámil kdysi na natáčení v pražských ateliérech, jmenoval se Tuma, Tuma z Triglav filmu, pokud si dobře vzpomínám, a ten mu navrhl, ať přijede dělat filmy do Jugoslávie. A tak přišel Franta sem a udělal svůj první trhák, jejž natočil v Lublani, pak se zamiloval do našich přímořských krajin, když natáčel ten film s Marcellem, a přestěhoval se do Portorože, která se zrovna dobře probudila po válce. Franta přišel v letech, kdy už hosté zůstávali i v zimě, takže hotely, které se předtím používaly jako vojenské nemocnice a důstojnické léčebny, se už přes zimu nezavíraly, koupil si tady ten dům, jejž si ve skutečnosti nekoupil, ale pouze pronajal, jenže to nevěděl, protože smysl pro obchod skutečně neměl, a ani máma, která zůstala v Německu, mu s praktickými záležitostmi pomáhat nemohla.

Když měl ještě peníze, byl nejvelkorysejší člověk na světě, jako v ruských románech platil pití všem na riviéře, dokud nezůstal úplně švorc. Tak udělal nový film a zase žil stejně jak před fiaskem. Ale jednou byl s tím opakováním konec, tehdy, kdy už mu práci nenabídli, protože jiní se uměli u filmu otočit lépe než on. Nikdy si však nestěžoval, že se má špatně, nikdy ani nemukl, říkal jenom, že je třeba nosit klobouk na hlavě a bílé rukavice že se nesmějí nikdy sundat. Tehdy našel naštěstí mě, i když už jsem nebyla v nejlepších letech, řekl, „Ido, ty se budeš starat o mě a já o tebe.“ Pochopitelně jsem se starala víc já o něj, dopoledne jsem pracovala na poště, i když jsem vystudovala gymnázium, něco málo jsem vydělala o sobotách prodejem artyčoků a jiné zeleniny na piranské tržnici. Rozuměli jsme si jaksi beze slov, on mluvil slovinsky špatně a mně je tak či tak bližší italština, avšak veškerá komunikace byla v našich očích, a můžu říct, že on mi otevřel pohled na některé věci, o nichž se mi předtím ani nezdálo. Z ukazováčků a palců udělal čtverec a řekl mi, ať se jím podívám, a to, co zarámoval, byly skutečně neobyčejně krásné obrázky.

Dlouho předtím než jsem ho poznala, viděla jsem dva jeho filmy v piranském letním kině, ale tenkrát jsem samozřejmě ještě nevěděla, že se provdám za jejich režiséra, vzpomínám si však, že jsme s Licií taktak sehnaly lístky na první film, protože o něm všichni mluvili a šli na něj dokonce i vícekrát. Mně se filmy líbí, ale moc o nich nevím, jenom to, co mi říkal Franta, a podle mě jsou to spíš věci pro snílky. Ale jen ať si někdo troufne říct, že Franta neměl ponětí! Ať si říkají, co chtějí, vždyť on byl ve své době nejmladší filmový režisér v celé Evropě a všechno, čeho se dotkl v souvislosti s filmem, se proměnilo ve zlato. Kromě té nešťastné záležitosti, kdy se pak musel v zahraničí soudit, když necháme být všechnu zášť a závist u nás. Zkrátka, svět se k němu, chudákovi, skutečně otočil zády, ten svět, který měl prachy, a Franta se musel na závěr starat o slepice v Marušićích a pronajímat apartmány, až jsme nakonec museli jíst tvrdé a staré slepičí maso a v apartmánech zdarma oslavovali jeho známí z Lublaně, kteří jezdili na moře k Čechovi z Hollywoodu.

Franta, pro Lublaňany Čech z Hollywoodu, pro místní naplavenina, skončil v protikladu, v improvizaci, přestože ji neměl rád, protože chtěl, alespoň u filmu, všechno plánovat. Jeho neúspěch v byznyse byl pravděpodobně spojen s tím, že i jeho otec přišel před dávnými lety o statek, z čehož měl mladý Franta tenkrát radost, jelikož otec už pak nemohl syna nutit ke studiu ekonomie. Ještě štěstí, že našel mě, jež jsem ho přijala, jeho a jeho fenku Pipu, postarala se o ně, „Idičkooo, uvaříš mi knedlíčkyyy,“ protahoval sladce ve své melodii, „a já ti zítra upeču štrúdličéék,“ ale nechtěla jsem, protože těsto válel vždy břichem, což se mi vůbec nelíbilo, a u toho pil, což se mi líbilo ještě méně, a říkal tomu aperitivek. – „Já ti dám »aperitivek«,“ říkávala jsem mu, pak mě však tak vřele objal, že jsem nemohla udělat nic jiného, než být na měkko. Protože Franta uměl každého tak něžně ošálit, mohl vám ukázat stůl a přesvědčit vás, že je to židle, pokud se na něj podíváte trochu jinak, v jiném osvětlení a z jiného úhlu. Rychle by se chopil pomyslné kamery a zamířil ji na kouzlo. Uměl vás přesvědčit, o čem chtěl, „mně zkrátka věří,“ říkával, „já jsem jak Pétaar Bégoviić.“

Petar Begović je jméno, které dostal chlapec z jeho filmu Dveře zůstanou otevřené, podvodník, který se jedné bosenské vesnické rodině po čtrnácti letech představí jako jejich dítě zmizelé během války. Vlastně to není rodina, zůstali už jen dva »jeho příbuzní« babička a sestra, které ho hnedka přijmou jako svého. I v celé vesnici začne být oblíbený, všechny dívky se do něj zamilují a žádají sestru, aby jim s ním domluvila schůzku. „Dnes mě Milica přemlouvala, abych tě přivedla do biografu,“ řekne mu o kamarádčině přání sestra. A když mu babička a sestra na narozeniny předají takřka celé dědictví, tehdy falešný Petar Begović pozná, že zašel příliš daleko, peníze odmítne a zoufalé ženy opustí … Mně se ten film velice líbil, nejen že v něm hraje babičku stará Teodora Arsenovićová, kterou jsem znala podle nejkrásnějšího hlasu na Balkáně a písně Moj dilbere, ale i proto, že jednou pro změnu zvítězí poctivost a spravedlnost, to se mi líbí, pravda zvítězí, přestože vím, že je natočena těmi divnými objímkami s čočkami pod zářícími reflektory a na pásek perforovaný po obou stranách. I Teodora Arsenovićová celou dobu tuší, vlastně už ví, že ten chlapec není její skutečný vnuk, přesto dá možnost jak klamu, tak případné pravdě a nakonec se ukáže, co je fakt, alespoň tak to vypadá, i když Petrova sestra, Milena Dravićová, dle mého názoru nechce skutečnost přijmout. Občas, když jsem o tom filmu přemýšlela, představovala jsem si, co bylo potom, co se stalo s Petarem Begovićem, který nebyl Petar Begović, určitě se vrátil ke své záhřebské bandě, a jeho domnělá sestra potřebovala hodně času, aby se utěšila a pochopila, co se stalo, babička Teodora Arsenovićová se neměla s čím smířit, protože už předtím prohlédla, co všechno může být v pozadí; pravděpodobně je hrozné, když se vám vrátí ztracený vnuk, i když falešný, a vy ho začnete mít rádi a nechcete věřit, že to není on, přestože tomu vše nasvědčuje, a pak ten vnuk, který není váš, zase navždy odejde. Podle mě pak babička prostě zemřela smutkem, tak jak to udělají staří lidé, když se jim po všem, co špatného zažili, přihodí něco, kdy pohár jejich odolnosti přeteče; zkrátka se rozhodnou a pak zemřou.

A zatímco byl Franta v Piranu, i jemu zemřela v Monaku de Baviera máma, zřejmě smutkem, že ho tak dlouho nevidí, a kvůli otázce, zda ho ještě vůbec někdy uvidí. Franta, kterým maminčina smrt hrozně otřásla, nechal její pozůstatky přivézt sem a pohřbil ji na piranském hřbitově, zaplatili jsme za to celé jmění. Neuplynul ani měsíc, když mu doktor Sedmak sdělil, že má nemocná játra, že už nesmí pít, a jako kdyby ho tím přímo přivedl na nápad, začal Franta pít ještě víc. Jako kdyby se chtěl schválně dostat na onen svět. Chodil na dlouhé procházky, říkával, že se z piranského opevnění dívá z této vlasti k Alpám a přes ně k rodnému Československu. Večer se díval zasněně oknem a moc toho nenamluvil, jen zřídka ho někdo navštívil, nejčastěji ten vyhublý spisovatel Kosmač z Portorože, který kdysi vypilovával dialogy k jeho filmům. Poslední večer, který prožil Franta doma, položil na gramofon desku a vytočil velice dlouhé číslo, zavolal sestřenici do Prahy, jediné příbuzné, která mu ještě zůstala, vůbec se nepředstavil, ani nepozdravil, jen přiložil jehlu na točící se černou desku s drobnými zářezy a celou hodinu držel sluchátko před gramofonem, až odehrála celá Má vlast Bedřicha Smetany.

Telefon zazvonil zase následující den, když nebyl doma, řekli, že ho našli na lavičce v parku, že nereaguje, tak jsem tam vyrazila a Bruno Mozetičev zavolal záchranku, dali ho na nosítka a odvezli jsme ho do Valdoltry. Jela jsem ho ještě dvakrát navštívit autobusem, usmíval se na mě, když jsem se na něj dívala skrz slzy, řekl mi, „Idicoo mojee, brzy se vrátím domů, to je jedenkrát jedna.“ Tak pěkně česky protahoval poslední samohlásky jako v nějakém rozverném tanečním taktu. A pak odešel, docela brzy, nečekal na jaro, asi se přestěhoval na pásek, perforovaný po okrajích, a teď vystupuje někde v davu lidí, kteří účinkují jako statisti v jeho filmech, a mává mi, „Ídoo, Idicoo, brzy se vrátííím,“ volá na mě planoucíma očima, s telefonem v pravé ruce a se scénářem pod levou paží a neslyší mě, když mu chci říct, ať položí to zatracené sluchátko, že nebudu platit za telefon ještě jednou tolik, neslyší mě, protože mě přehluší Smetanova symfonie, ovšem já ho slyším, jak na mě z dálky hlasem Mileny Dravićové volá, „dnes mě Milica přemlouvala, abych tě přivedla do biografu!“

Jen jeho příjmení, Čáp, a letopočty narození a úmrtí jsme dali vytesat na náhrobek, který stojí na nejhezčím konci hřbitova, takže se dívá na moře, i když ne směrem, odkud přišel. Pohřbili jsme ho v třeskutém lednu, když šíleně foukalo. Lakovanou rakev jsme sotva přinesli k hrobu, který Franta koupil už před léty blízko místa, kde ležela máma, protože byl pán, jak říkal, a že se o sebe postará až do poslední chvíle. Na pohřeb přišlo kupodivu hodně lidí, i když z kolegů od filmu jen dva, mátožně odolávali silnému větru, který jim chtěl roztrhat pláště jako plachty bárkám. Smuteční hosté šli k hrobu, tam zela pouze čtvercová díra velká metr na metr, zamlklí hrobníci už na to byli připraveni, první kývl na druhého a ještě v tom okamžiku zvedli rakev vzhůru, oba konce převázali stejným lanem a pokusili se spustit rakev kolmo do malého otvoru ozubeného jako česká poštovní známka. Bóra jimi cloumala, bylo to jako v těch hrách na fliperech v terstských barech, kde musíte kuličkou zasáhnout cílovou jamku, na pomoc jim přiskočili i ostatní, jako by šlo o to, kdo vítězně zatlačí dřevěnou krabici do věčného obydlí, Pipa zatím nemilosrdně štěkala na smuteční hosty, jako kdyby šlo o život nebo smrt. Franto můj, ani hrob jsi neuměl koupit, i tento je příliš malý, metr krát metr, jedenkrát jedna. Konečně se jim podařilo nastavit rakev na otvor, sklouzla kolmo do černého čtverce, a můžu jen doufat, že ho spustili nohama dolů, aby i na onom světě nechodil po oblacích.