Je součástí obecného povědomí, že si Vincent van Gogh uřízl ucho. Možná si část veřejnosti vybaví ve spojitosti se jménem nizozemského malíře ještě slunečnice, ale „ušní“ legenda o šíleném géniovi je známější. A opředená spoustou otázek. Uřízl si celé ucho, nebo jen ušní lalůček? Udělal to kvůli svatbě svého bratra Thea? Nejasností a teorií je spousta, ale němečtí badatelé Hans Kaufmann a Rita Wildegans dokázali, že i na tak probádaném případu, jako je Van Goghův život a dílo, se dá objevit něco nového. S pětiletým zpožděním  za originálem vydává Grada kontroverzní knihu Van Goghovo ucho v češtině.

Autoři přišli s hypotézou, že v noci z 23. na 24. 12. 1888 si Van Gogh neuřízl levé ucho břitvou sám, jak se traduje, ale přišel o něj v hádce kordem francouzského malíře Paula Gauguina. Zbytek příběhu zůstává stejný, Vincent ucho daruje Rachel, jedné z prostitutek v nevěstinci v Arles, a odpotácí se domů, do Žlutého domu na Place Lamartine, ve kterém ho polomrtvého ráno najde policie, zburcovaná nevěstkami. Tato teorie u nás není neznámá, po zveřejnění o ní informovala mnohá česká média, podrobná knižní zpráva z desetileté cesty Kaufmanna a Wildegans k odvážnému tvrzení je ale k dispozici až nyní.

Jelikož tradovaná verze o Vincentově sebezmrzačení vychází z nejasného tvrzení Paula Gauguina, který pobýval v Arles s Vincentem od 23. října 1888, a neexistují žádní svědci, je překvapivé, že přes sto let nikoho nenapadlo Gauguina podezírat. Autoři knihy se do vyřešení případu Van Goghovo ucho vrhli velmi zodpovědně. Prostudovali zejména velké množství textových dokumentů – obsáhlou korespondenci obou umělců, svědecké výpovědi Paula Gauguina (ústní zpráva Émilu Bernardovi po návratu do Paříže, kterou zachytil v dopise uměleckém kritikovi Gabrielu-Albertu Aurierovi, a slova v Gauguinově autobiografii Před a po), výpověď ošetřujícího lékaře, strážmistra, který měl té noci službu, a policejního komisaře a novinové články zpravující o události, aby narazili na řadu nesrovnalostí a přehodnotili dostupné materiály. Analyzované původní kratší texty a spousty citací z korespondence nabízejí také čtenářům. Některé i vícekrát, stejný citát se objeví ve stejném kontextu, avšak v jiné kapitole; dochází tak ke zbytečnému opakování informací. A jak se blíží k cíli, tak se text stává zmatenějším, analýzy textů sklouzávají zčásti k pouhému převyprávění, argumenty jsou logické, ale jejich podání je ve vyústění zbytečně silně ovlivněno rozrušením autorů. Snahou o srozumitelnost a jednoznačné vyznění leckdy až příliš tlačí na čtenáře.

Avšak jako celek je hypotéza rozvíjena logicky a přehledně, pomocí kapitol bohatě členěných do krátkých celistvých částí. Ve vyprávění postupují autoři od začátku s okatým cílem vzbudit napětí. Těchto podbízivých poklesků čtenáři je více, posilují až románovou čtivost populárně odborné práce také sklouzáváním do beletristických sekvencí. Cestu si připravují životopisnými kapitolami o obou umělcích, zejména psychologickým náčrtem jejich povah a posléze popisem vzájemného vztahu vysvítajícího z korespondence. Zachycují jejich společný pobyt a konečně jeho dramatické vyústění. Nabízejí i shrnující rekonstrukci průběhu událostí vystavěnou na základě nových informací. Opravdu je to téměř detektivní pátrání, jak je prezentováno v anotaci, vedoucí k usvědčení „vraha“.

Řada důkazných údajů je nepřímá a zašifrovaná, jejich luštění z náznaků a šifer chvílemi připomíná romány Dana Browna, ale výsledek je uvěřitelnější a nepůsobí tak krkolomně. Vincent nikdy přímo nepotvrdil, že by si uřízl ucho. Snad se skutečně dohodl s Gauguinem na mlčení. Ani jeden dodatečně se záhrobí nevysvětlí, co se té osudné noci událo. Přesvědčivě podanou hypotézu autorů, kteří pro její prezentaci širšímu publiku zvolili populární oděv, je třeba přinejmenším akceptovat a přijmout ji jako další střípek do mýtu o Vincentu van Goghovi.