Název Znepokojivý host. Nihilismus a mládež nese kniha italského filozofa Umberta Galimbertiho (1942), první, která u nás od tohoto autora byla přeložena. Přináší takřka katastrofický, či dokonce apokalyptický obraz současné italské mládeže, která se propadá do „citové poušti“, takže pak bezdůvodně páchá vraždy i sebevraždy, dopouští se násilí na stadionech, oddává se závislosti na drogách, případně si život zpestřuje podobnými „radovánkami“ jako shazování kamenů na auta projíždějící pod dálničními nadjezdy. „Kluci ze silničních nadjezdů“ přitom autorovi slouží jako „paradigmatický příklad situace mládeže“, která se vyčlenila z lidské společnosti „nikoli pro zločinnost svého konání“, ale spíše proto, že za jejich činy „není žádný motiv, ani racionální, ani citový“. Vzácně ovšem připouští, že existují i výjimky, které ovšem opět vykresluje vypjatým stylem, jako mladou harfenistku, který vypověděla, že kdyby se nedostala k harfě, házela by kameny na projíždějící auta taky.

Ke krizovým jevům, které autor pranýřuje, se ovšem snaží hledat i hlubší vysvětlení: jako že „narkoman chce zažít smrt“ – podobná vyjádření u nás kdysi zazněla v jedné televizní debatě Tomáše Halíka a Jiřího X. Doležala, při níž kněz ze slavného propagátora drog dostal přesně to, co chtěl slyšet. Soutěž Velký bratr interpretuje Galimberti jako náhražku zpovědi, protože v ní jde o „možnost zpytovat duši druhých“, diváci tak získávají výsadu, která „náležela oku Božímu, jež zpytuje nitro každého člověka“ – zde ale nebylo třeba velké představivosti či myšlenkového úsilí, protože v tomto typu pořadů, jako u nás ve VyVolených, skutečně svoji „Zpovědnici“ mají. Autor se přimlouvá za vytváření „citových a solidárních vazeb, které dokážou člověka vyvést z izolace, do které jej společnost uzavírá ve jménu individualistických ideálů“, nebo za to, aby byly drogy navráceny do posvátného rámce, v rámci kterého byly kdysi používány, mluví přímo o nutnosti vytvoření „kultury drogy“ (naopak v případě fotbalových fanoušků píše jen o nihilistickém násilí, ne o možnosti vytváření kultivované fotbalové komunity). Knihu uzavírá kapitola vyzvedávající hudbu a tanec jako prostředky, jimiž může mládež najít cestu ke své vlastní emocionalitě, a pak poněkud bizarní text s názvem Tajemství mládí. Za oživení mladistvé symboliky, montáž sestávající z citátů desítek autorů volně poskládaných vedle sebe a propojených autorovým komentářem; jeho poselstvím zřejmě má být to, že – přes všechno negativní – svoji víru v mládež ještě zcela neztratil, protože „v každé mladistvé výzvě je obsaženo navazující gesto, jistý druh symbolické exkurze, v níž prosvítá touha lopotit se za něčím lepším, než čeho se nám má dostat“.

Autorův text je plný metafor, silných přirovnání i barvitých obrazů, charakterizovat by se dal jako zlobný monolog básníka (asi spíše než filozofa) či proroka, který dští oheň a síru na dobu, v níž musí žít a kterou nemůže vystát. Jako projev člověka se silnou imaginací, jenž se nechává unášet patosem svých vlastních slov a silou obrazů zkázy, které před čtenáře vrší jeden za druhým. Bohužel ale bez toho, aby se nějak snažil zdůvodnit, proč si vybírá právě ty (a ne nějaké jiné) příklady, aby se snažit věcně argumentovat nebo aby se zamyslel nad možnými protiargumenty svých tvrzení. Místo obecnější analýzy současné společnosti se ovšem autor-filozof od psychologie i sociologie ostentativně distancuje. O tom, že autor konkrétní reálie velkoryse přehlíží, trochu svědčí i předmluva k českému vydání, v níž tvrdí, že naše „dějiny byly v minulém století svědky rakouské, německé a sovětské okupace“, což, co se týká Rakouska, není zrovna přesné vyjádření.

V Čechách přitom nejsem první, kdo vyslovuje podobné výtky. Už přede mnou je vyjádřila – česká překladatelka italského textu a autorka připojené kritické studie Zdenka Sokolíčková. Jen málokdy přitom čtenář do ruky dostává knihu, v níž by překladatel tak přísně kritizoval text, o jehož uvedení do českého prostředí se sám zasloužil. Sokolíčková autorovi vytýká leccos, například opěvování příliš idealizovaného dávného věku, ale hlavně „absenci propojení filozoficko-psychologické analýzy s analýzou politicko-ekonomickou, neboť nelze setrvávat na úrovni idejí a zároveň společnost podrobovat komplexní kritice“. S tím nelze než souhlasit. Naopak její přesvědčení, že Galimbertiho text obsahuje indicie, na základě kterých „lze dospět k pozitivním aspektům soudobého nihilismu“, a že by mohl vzbudit „zájem těch, kterých se především týká, tedy mládeže“, úplně nesdílím. I když svým subjektivismem a zvláštním způsobem myšlení, v němž se autor potácí od jedné krajnosti k druhé, by možná mohl být některým adolescentům blízký. A snaha nalézt vytrácející se spirituální aspekty v současném světě je každopádně sama o sobě záslužná…