Nejvýznamnější francouzskou literární cenu, Prix Goncourt, získal letos Pierre Lemaitre a jeho román Au revoir là-haut. 

Pierre Lemaitre (nar. 1951) je francouzský spisovatel a scenárista. Je autorem sedmi úspěšných thrillerů, přeložených do 21 jazyků, za které získal několik literárních cen udělovaných v rámci žánru. Letos na podzim zaujal čtenáře i kritiku pozoruhodným románem Au revoir là-haut (Na shledanou tam nahoře): kniha o bezmála 600 stranách byla nominována na několik prestižních ocenění: Prix Femina, Prix Goncourt, Prix Interallié i Prix Renaudot.

Kdy, s kým a o čem
Píše se 2. listopad 1918, do konce války zbývá ani ne deset dní. Poručík Henri d’Aulnay-Pradelle, zchudlý šlechtic, mimořádně ambiciózní, pro společenské uznání a bohatství ochotný dojít si i přes mrtvoly, žene svoji jednotku na nesmyslnou zteč kóty 311, což mu má vynést slávu a povýšení. Tato událost nerozlučitelně spojí i dva vojíny, Alberta Maillarda a Édouarda Péricourta.

Následně se děj se štěpí na dvě linie. Na jedné straně sledujeme Alberta s Édouardem. Ti dva živoří na hranici samotné existence, jako ostatně mnoho dalších demobilizovaných. Lemaitre nemilosrdně připomíná, že francouzský stát se nedokázal postarat o důstojný život spousty přeživších hrdinů. Ani mrtví na tom nebyli lépe. Hned po válce vláda rozhodla o budování rozsáhlých nekropolí, kam měly být převezeny veškeré ostatky z provizorních pohřebišť. Lukrativních zakázek se mnohdy chopily firmy, které, zjednodušeně řečeno, stavěly svůj prospěch nad vlastenecké cítění.

Jedním z těchto podnikatelů je i hlavní protagonista druhé dějové linie, bezskrupulózní Henri d’Aulnay-Pradelle, který si tak přijde na značné bohatství. Cestu k zakázkám mu umožnilo postavení, jež získal sňatkem s dcerou vlivného bankéře, shodou okolností s Édouardovou sestrou. Samolibost a megalomanství ho však zavedou nad propast, společníci i mocní protektoři od něj dají ruce pryč.

Také Édouard vymyslel kolosální podvod, který podle jeho propočtů přinese jemu a Albertovi milion franků. Obě dějové linky se postupně přibližují, porůznu kříží a v závěru příběhu se srazí, z čehož vzejde několik tragédií a jeden ne úplně zřetelný happy end.

Pierre Lemaitre si titul knihy, kterou psal tři roky, vypůjčil z dopisu Jeana Blancharda: voják ho zaslal na rozloučenou manželce předtím, než byl spolu s pěti dalšími vylosovanými druhy 4. prosince 1914 u vesnice Vingré pro výstrahu zastřelen. Jejich jednotka se během německého útoku stáhla z první linie zákopů. Popravení byli po dvouletém snažení pozůstalých v roce 1921 rehabilitováni, neboť se prokázalo, že vojáci pouze uposlechli rozkazu k ústupu, který vydal jistý poručík Paulaud. Ani on, ani generál de Villaret, který exekuci nařídil, nikdy potrestáni nebyli.

Na úplný konec románu (děj opouštíme v březnu 1920) autor v dodatku prozradí další osudy jednotlivých postav. Jak v rozhovorech uvedl, hodlá napsat pokračování, snad celou trilogii, ovšem pozici ústřední postavy převezme některá z postav vedlejších a dojde i ke značnému posunu v čase, někam do 40. let 20. století.

Umění literatury
Pierre Lemaitre není jazykový eskamotér, jeho styl je maximálně funkční. Nepíše žádné rozložité větné konstrukce, když použije souvětí, jsou často složená z holých vět. Vypravěč plynule přechází do repliky postavy, o pár slov dál se ponoří do jejího vnitřního monologu. Často ani nelze rozlišit, která slova jsou vypravěčova, a kdy jenom reprodukuje promluvy hrdinů. Řečnickými otázkami se obrací na čtenáře a občas utrousí strohý, ironizující komentář.

Na více než půl tisíce stran není ani jedna hluchá, nudná pasáž; lineární děj chvátá kupředu bez zbytečných odboček, v závěru ještě vygraduje do zběsilého kvapíku, kdy hrdinové vědomě i nevědomě (o to víc autor brnká čtenáři na nervy) bojují o všechno. Spisovatelská bravura zajistila plynulost textu; stupňujícího se tempa a napětí autor docílil rozčleněním na kratší kapitoly, ve kterých se rytmicky střídají dvě hlavní dějové linky: v jedné sledujeme osudy Pradelleovy, spjaté s rodinou Péricourtovou, ve druhé Alberta s Édouardem. Čtenář je držen vlastně ve dvojitém neustálém očekávání toho, jaké bude pokračování. V závěru, kdy děj vrcholí, už toto střídání probíhá po dvou nebo třech odstavcích, jako střihy kamery, když maratonci vbíhají na stadion a vše směřuje ke strhujícímu finiši.

Vypravěč je přísně neutrální, nepouští se do žádných hodnocení, ta ponechává výhradně na čtenáři. Autor své hrdiny vykresluje s lehkou ironií, nikoli jízlivou nebo výsměšnou. Tento vlídný nadhled odlehčuje děsivé věci, které se postupem času dozvídáme. Lemaitre si nebere servítky nejen vůči historii, ale ani vůči čtenáři. Minuciózně líčí, jak najatí čínští a senegalští dělníci bez jakéhokoli citového vztahu k osudu padlých hrdinů musejí mrtvolám lopatami či krumpáči oddělit hlavu od těla a přerazit holenní kosti, protože Pradellova firma v rámci úspor pochovává ostatky vojáků do rakví o velikosti metr třicet. Rovněž naturalistické popisy Édouarda po utrpěném zranění – střepina mu utrhla dolní čelist včetně jazyka a hrtanu, takže pod řadou krásně rovných a běloskvoucích horních zubů mu z mišmaše nezhojitelných tkání zejí otvory jícnu a průdušnice, z nichž se line odporný puch – mohou citlivější čtenáře iritovat. A což teprve ty zvuky, když se Édouard od srdce zasměje… Tím výčet krutostí zdaleka nekončí.

Závěr (prozradím jen, že jako v každém pořádném románu ani zde nechybí láska) se nezvrhává v kýč a naprosto vykalkulovaný, nepravděpodobný konec jednoho z hrdinů (kdyby byl zaobalen do trochy patosu, mohl by korunovat leckterý třetiřadý brak) Lemaitre naopak obalil takovým groteskním tyjátrem, že vyústění už čtenáře vůbec nešokuje.

V tom spatřuji hlavní přednost románu: příliš depresivní vyznění nelítostného, nic nezamlčujícího čtení autor nepřebíjí přídavkem barvotiskové selanky, ale mísením seriózní reality s až do surreálna vyhnanými tragikomickými postavami a momenty.

Pierre Lemaitre zkrátka plně využil možností literárních prostředků z žánrové oblasti thrilleru, které perfektně ovládá, navíc k věčnému souboji dobra a zla nenásilně přidal etický rozměr, živé, neschematické figury a nadčasová témata, která lze zevšeobecnit a přenést i na dnešní dobu. Román Au revoir là-haut má mnohem vyšší ambice, než stát se oddechovou, byť řemeslně dokonale zvládnutou četbou. První ohlasy čtenářů i odborné kritiky tomu plně nasvědčují.