Bylo 23. října 2007, něco po osmé hodině večer. Stála jsem na temném nádvoří pražského Klementina a skrz zamřížované okno jsem sledovala ruch v zákristii kostela svatého Salvátora. Uvnitř bylo světlo, které modelovalo štukové ornamenty na stropě, a v něm hemžení mladých lidí, kteří se chystali na jednu z neformálních rozprav s profesorem Tomášem Halíkem. Jako každé úterý po večerní studentské mši, která salvátorský kostel zaplnila do posledního místa.

V podzimní sychravé tmě mne studily nohy. Bezděčně jsem přešlápla a ozvalo se šplouchnutí. Už dlouho jsem toužila napsat knihu o klášterech, které mne odmalička přitahovaly. Na světě je totiž jen málo míst, kde se minulost plynule spojuje s přítomností, kde se působení dávných předchůdců živoucím způsobem dotýká současnosti i budoucnosti. Takové „hvězdné brány“. Pro nevěřícího člověka je těžké se s křesťanským světem citově setkat. Přesto jsem uvěřila, že je to alespoň částečně možné. Že i laik může křesťanství zažít v intencích vlastní duchovnosti, jako prostor, v němž klíčí kořeny evropské vzdělanosti a kultury, kde pokora, řád a práce už po víc než tisíciletí mění svět. Není pochyb, že křesťané i nevěřící se potřebují setkávat, aby se vzájemně mohli poznávat, chápat a obohacovat – minimálně jako lidé žijící v hranicích společné země. Pro takový důstojný mítink jsem chtěla vytvořit symbolické místo – knihu, která by představila odkaz i současný život řeholníků. Proto jsem přišla za profesorem Halíkem, nikoho jiného jsem z médií neznala. Poprosit o radu, jak začít, jak získat podporu pro svůj záměr.

Jenže v plánované chvíli jsem zůstala venku, na pustém a temném nádvoří Klementina. A žasla jsem nad tím, jak přesně mé fyzické bytí odráželo stav, v němž jsem se nacházela – stála jsem v louži, teklo mi do bot a deštník mě bránil před deštěm, který nakonec nepršel. Měl to být počátek, bod jedna, start práce na nové knize. Ale místo abych s ostatními šla do zákristie a požádala o rozmluvu – utekla jsem. Pod tlakem úzkosti, kterou cítí nevěřící ve společenství křesťanů, pod představou odmítnutí. Následně jsem se zděsila, že já, profesí expertka na komunikaci, cítím tak bytostně strach a obavu při vstupu na půdu „těch druhých“. Zasáhlo mne poznání, že můj záměr může ztroskotat na vlastní nečekané slabosti. Jak je to možné?!

Můj strach byl strachem o to, že musím nasadit sama sebe, že budu muset bojovat s vlastními předsudky, že mi nezbyde než jít do přímých konfrontací. Strach také o to, že celá má pracně vykonstruovaná představa o práci na knize je nesmyslná – jak jsem si mohla myslet, že budu moci děje a místa a setkání zprostředkovat bez osobní účasti? Jak tlumočit víru, kterou necítím, nežiju…?

V ten okamžik v louži na klementinském nádvoří jsem především pocítila úzkost z vlastního světa, v němž není podpory kromě osobního přesvědčení, že i my „nevěřící“ máme s křesťany mnoho společného a že je dobré o sobě co nejvíc vědět. Ano, bylo to velmi obecné a mlhavé, jako každá představa budoucí cesty, kterou máme na jejím začátku. Zpětně chápu jako pozitivum, že jednoho poznání se mi dostalo ještě předtím, než kniha vykročila do svého prvního řádku. Poznání toho, že popis neznamená nic, že to musí být prožitek. Kam až ale může sahat vstřícný ateismus, než se stane vírou? Věrná profesnímu smyslu pro pointu dodám, že jsem se vzchopila a vystoupila z louže. Šla jsem domů s odhodláním, že příště mě odvaha neopustí.

Nakonec trvalo pět let, než jsem napsala první seriózní řádek této knihy. Profesora Halíka jsem nekontaktovala, byla to slepá cesta, stéblo pro tonoucího. Místo hledání vnější podpory jsem začala od sebe. Objížděla jsem kláštery jako běžný turista, desítky klášterů zrušených i činných, klášterů pracně se pokoušejících o návrat k životu, opuštěných i v rozvalinách. Současně jsem usilovně studovala církevní dějiny a dějiny řeholních řádů. Téměř ihned jsem narazila na hradby názvosloví a ustálených pojmů – absolutně jsem netušila, co si konkrétně představit pod pojmy jako povolání nebo kontemplace nebo obláčka, kdo je řeholní kanovník a kdo opat koadjutor. Na některá místa, do některých klášterů jsem se vracela víckrát, natolik mne fascinovalo odkrývání jejich minulosti nebo atmosféry, architektury nebo vztahu ke krajině. Brzy jsem byla otřesená z kontrastu mezi tím, jak zásadní roli sehrály kláštery v kolonizaci a civilizaci evropského prostoru, ve vědách a umění, a přitom se s touto otázkou středoškolské učebnice dějepisu nevyrovnávají vůbec, nebo jen strohou zmínkou. Nebo snad víte, že vynálezce hromosvodu Prokop Diviš byl premonstrát a Josef Dobrovský jezuita? Že Mariánské Lázně byly založeny premonstráty z Teplé, kteří jako první vědecky probádali léčivé účinky tamních pramenů? Víte, že okurky se poprvé pěstovaly v klášteře Louka u Znojma a brambory u františkánů v Praze...? Objevila jsem také dobře utajenou kapitolu české novodobé historie, kterou představuje pronásledování řeholníků za nacismu a hlavně za komunismu. Poznávala jsem osudy mně dosud neznámých obětí komunistického teroru a současně hrdinů, jako byl Vít Tajovský, Vojtěcha Hasmandová nebo Heřman Josef Tyl. Ve skutečnosti jsou jich samozřejmě stovky. Četla jsem biografie, pátrala po autentických vzpomínkách. Postupně jsem získávala pomocníky a průvodce na této „jiné straně světa“. Podporovalo mne i několik mých přátel, kteří jako já věřili, že taková kniha je správná věc.

K prvním rozhovorům s řeholníky a řeholnicemi, kterých je v této knize bezmála třicet, jsem přistoupila až po čtyřech letech, když jsem se cítila připravená nejen naslouchat, ale do jisté míry i porozumět.

Lidé z klášterů záměrně žijí v ústraní. Nežijí pro uznání svých skutků, ale pro jejich konání. Tvrdě pracují, mají pevný denní režim a žijí velmi skromně. Neustále se vzdělávají. Jsou otevřeni velkým výzvám, novým úkolům a jsou připraveni jít tam, kde to bude třeba. Jsou moudří. Jsou vřelí, vstřícní a laskaví. Mají čistá a tichá srdce.

Ta setkání a vyprávění mne proměnila. Oživila mne a dodala mi novou vnitřní sílu. Upevnila mne v přesvědčení o lidských hodnotách a v tom, že je správné rozhodovat se také „srdcem“, nejen rozumem. Znovu podnítila mou vnitřní svobodu. Zvláště vyprávění pamětníků jsou plná osobní statečnosti, úsilí a pokory, které dnes kolem sebe i v sobě tak pracně hledáme.

Nejsem historik, takže tato kniha není vyčerpávajícím výčtem řádů a klášterů na našem území. Jejím cílem je nabídnout čtenáři základní mapu pozoruhodných duchovních míst, lidí, dějinných událostí i vzpomínek, aby podle ní mohl sám putovat v krajinách venku i v těch uvnitř sebe. Některé pasáže knihy jsou autorské, ryze subjektivní. Tak jsem to chtěla.