K dílu angloamerického klasika Henryho Jamese si čtenář zpravidla nějakou dobu hledá cestu. James ve svých dílech vizionářsky předjímá moderní psychologické romány a literární modernismus. Jeho rozvleklé věty s množstvím odboček a cizelovaný styl plný náznaků však v kombinaci s některými psychologickými tématy mohou působit poněkud únavně. Hlavní hrdina Jamesovy pozdní novely The Beast in the Jungle (Šelma v džungli, 1903) John Marcher je například přesvědčen, že ho v budoucnu stihne něco příšerného. Svěří se May Bartramové, jež k němu očividně chová náklonnost, ale nikdy se nedočká jejího plnohodnotného opětování. Právě z toho důvodu, že Marcher nechce žádnou ženu vystavit oné budoucí katastrofě. May s Johnem se tedy příležitostně scházejí, chodí spolu do společnosti a do divadla a život jim opatrně uplývá do ztracena. The Beast in the Jungle představuje na svou dobu geniální podobenství o strachu ze života, jehož četba je však z výše uvedených důvodů – nutno dodat, že odpovídajícím způsobem – bolestná. Když pak čtenář novely stojí před rozhodnutím, zda by se měl pustit do některého z Jamesových sáhodlouhých románů, spíše si nechá zajít chuť.

Kdo má tedy tu možnost, nechť se k Jamesovi nechá uvést irským prozaikem Colmem Tóibínem. Jeho román Mistr mapuje zhruba pět let Jamesova života předcházejících době, kdy sepsal svá vrcholná díla. Zároveň ale formou vzpomínek zabíhá do spisovatelovy minulosti a literární dráhy a také neopomíjí naznačit, co Jamese přivede k zmíněným vrcholům jeho tvorby. Především však chápavě přibližuje spisovatelovu osobnost a svět, v němž se cítil být sám sebou. V neposlední řadě nabízí i ochutnávku Jamesova tematického rozpětí a stylu, protože v mnoha ohledech se čte jako jeden z jeho románů.

Mistr, podobně jako většina Jamesových děl, sleduje život vysoce postaveného Američana v Evropě v prostředí mezinárodní společenské smetánky. Tóibín si Jamesův život do puntíku nastudoval, ale přesvědčivost jeho románu tkví v něčem jiném. V jedné ze svých rovin Mistr ilustruje genezi několika děl známého exulanta, čímž jakoby mimochodem přispívá k jejich interpretaci. Ta přitom nespočívá v nalezení klíče k Jamesovým románům v jednotlivých událostech jeho života, ale v Tóibínově znázornění vývoje Jamesova autorského stylu a hlavně v citlivém uchopení jeho vnímání, osobních vlastností a dilemat.

Tóibín svého hrdinu líčí jako samotářského, choulostivého muže, který si v mládí nechá matkou vsugerovat, že má vážné problémy se zády, ve středním věku není schopen propustit alkoholu propadlé služebnictvo a kvůli zimě se vrací z „odpolední procházky dříve než obvykle“. Samota však Jamesovi přes všechnu jeho křehkost dodává vnitřní sílu a klid, kterého si nade vše cení: „Dokázal si udržet odstup, zatímco všichni kolem jásali nadšením. Byl natolik klidný, že nedokázal číst ani myslet, jenom se vyhříval v pocitu vlastní svobody a vychutnával si co nejplnějšími doušky svou tichou a prapodivnou zradu, svoje podloudné zběhnutí od událostí světa.“

I vzhledem k výše zmíněnému si zvláštní pozornost zasluhuje Tóibínovo znázornění Jamesova sexuálního života. Přestože toho ke znázorňování mnoho nebylo, autor Mistra si už jen za Jamesovy milostné epizody zasluhuje všechny literární ceny, jichž se jeho románu dostalo. Freudovsky se pošklebovat nad literátovou sbírkou potlačených pudů by bylo snadné. Tóibín nezastírá tragiku Jamesových, možná nikdy nenaplněných, homosexuálních sklonů, kterou dále prohlubuje jeho přirozená náklonnost k ženám. Spisovatel měl za svůj život několik velkých přítelkyň, a to zejména Constance Woolsonovou, spisovatelku a příbuznou autora Posledního Mohykána Jamese Fenimorea Coopera. Postačí dodat, že vztah Jamese a Woolsonové pravděpodobně posloužil jako předloha pro děj The Beast in the Jungle a že Woolsonová ukončila svůj život sebevraždou.

Zároveň ovšem Tóibín hájí Jamesovo právo na samotářskou staromládeneckou existenci a zdůrazňuje, že spisovatel si zcela legitimně zvolil nebýt (bouřliváckým a hédonistickým) Oscarem Wildem, s nímž je James nepřímo konfrontován začátkem románu. Kniha nicméně obsahuje několik pasáží, které přímo pulsují erotickým napětím. Bezpochyby právě proto, jak málo se toho v nich fyzicky odehraje. Tóibínova variace na Jamesův ornamentální literární styl navíc bezprostředně evokuje různé detaily a zároveň do textu vnáší opačnou dynamiku, než jaká je erotickým scénám vlastní, čímž přispívá k jejich intenzitě.

Mistr není z knih, ke kterým člověk přilne a vrací se k nim, ale jeho čtenáři se mohou připravit na dílo výjimečné empatie a estetický zážitek.