Je to podivná a smutná souhra náhod, že krátce po novém vydání knihy s názvem Abendland aneb Legenda o posedlosti opustil její autor František Vodák (1941–2013) svět vezdejší. Z dotyčného textu se tak rázem stává odkaz pohříchu málo známé osobnosti, člověka ztělesňujícího zřídka vídané sepětí světa vědy (povoláním fyzik) a umění (spisovatel a malíř). Vodákův spis vznikl v letech 1982 až 1985 a poprvé vyšel v samizdatové edici Auroboros, zaměřené na původní i překladovou beletrii ideově spřízněnou se surrealismem. K hlavním postavám redakčního okruhu zmíněné edice patřil Miroslav Drozd, který se v roce 1991 – toho času ve funkci ředitele nakladatelství Orbis – postaral o první oficiální knižní vydání Abendlandu (k němuž sám napsal krátký doslov). Nového vydání se pak tento spis dočkal až letos zásluhou Daniela Podhradského a jeho nakladatelství Dauphin.

Dauphinovské vydání Abendlandu přináší Vodákův text v nezměněné podobě a s původním Drozdovým doslovem – jedinou změnou oproti dřívějšímu vydání je krátká kapitola nazvaná Pokus o revizi, připsaná autorem v roce 2001. Navzdory jejímu titulu nelze knihu řadit k žánru „legendy” v pravém slova smyslu, daný pojem zde má spíše evokovat stěžejní rysy Vodákova textu – osobité a odvážné zacházení s historickými fakty, plodící však ve výsledku obraz vybrané dějinné kapitoly zastiňující svou průzračností, plasticitou a také inspirativností běžné historiografické příručky. A co se stalo oním předmětem autorova dlouholetého zájmu, ba jeho „posedlostí”? Tajemného názvu, odkazujícího zvláště k německým romantikům, autor užívá pro označení regionu západní a střední Evropy, který se zrodil na troskách římské říše, avšak oproti tradičnímu vymezení (kladoucímu důraz na kulturu románskou a germánskou) do něho zahrnuje i západoslovanské země včetně té naší.

Klíčovou otázku tak nepředstavuje identita Abendlandu, nýbrž jeho stěžejní rysy, hodnoty a hybné síly, které se Vodák pokouší v šesti krátkých kapitolách své knihy odhalit a pojmenovat. Nesleduje přitom chronologicky celistvý vývoj daného regionu, nýbrž vždy jednu konkrétní linii, ilustrující některou z jeho mnohdy překvapivých hypotéz (kupříkladu přínos rozmachu katolické církve shledává mimo jiné v tom, že „barbaři nalezli svou ideologii”). Mezi hlavní mezníky dějin Abendlandu podle Vodáka patří třeba feudalismus nebo již zmíněné (římskokatolické) křesťanství, později například soukromé vlastnictví či dělba moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní. Jsou to právě tyto faktory, které podle autora činí dotyčnou část Evropy jedinečnou a perspektivní a dovádí jej k poznání, že „existují jen dvě alternativy – Abendland a to ostatní”.

Významným tématem Vodákovy knihy a bezpochyby i jedním z důvodů, proč se nedočkala oficiálního vydání před rokem 1989, je Rusko, jehož stručná, avšak pádná charakteristika stojí za ocitování: „Byzantinská idea césaropapismu šířená pravoslavím, potřeba anulovat odstředivé tendence provincií v těch nekonečných pláních a tradice mongolské správy vedou velmi záhy k oné formě despocie vojenskootrokářského typu, která je pro Rusko příznačná. Tento stát byl naneštěstí vyzbrojen hned od počátku matoucími mimikry. Rasová sounáležitost s Abendlandem, křesťanská ideologie, politicko-sociální systém, který bylo možné interpretovat v termínech feudalismu. Tyto dezinformace záměrně šířeny licoměrnou propagandou.“

Podobně kriticky se autor staví též k soudobé situaci v komunistickém Československu a při analýze pojmu „levicový intelektuál” se nevyhýbá ani odsudkům českých reprezentantů tohoto typu (např. Karel Teige, Pavel Kohout). Na druhou stranu je třeba podotknout, že na rozdíl od mnoha svých současníků Vodák nepropadá ani nekritickému amerikanofilství a objektivně pojmenovává hlavní neduhy obou tehdejších světových velmocí – „americká touha po kšeftu bez zodpovědnosti a ruská touha po moci bez rizika“. Největší hrozbu pro Abendland však nespatřuje v žádné cizí mocnosti či kultuře – „to pravé nebezpečí, to sídlí uvnitř našich plotů”.

Vodákův esejistický text není odborná studie, a postrádá proto i její náležitosti – nevyužívá poznámkového aparátu, neuvádí zdroje občasných citátů, nenabízí seznam literatury ani rejstřík. Typická je pro něj naopak bohatost stylistických a vyprávěcích prostředků – odborné termíny se mísí s výrazy zemitými, výkladové pasáže místy přecházejí v osobní vyznání či vzpomínky. Za pozornost stojí též Vodákova schopnost výstižné zkratky, jeho výroky leckdy nabývají až aforistické průbojnosti. Zde se nabízejí slova Miroslava Drozda, jenž ve svém doslovu přirovnává dotyčný text k motáku – „Moták nemá čas na servítky. Píše se ve stavu nouze.“ Předkládaný obraz dějin Abendlandu se přinejmenším z pohledu laického čtenáře jeví notně přesvědčivým a objevným a opakovaně zaznívající replika „Řekl jsem všechno? A dostatečně naléhavě?” se tak ukazuje být odrazem sice sympatických, avšak zcela zbytečných autorových pochybností. Vodákův text totiž za uplynulá desetiletí neztratil nic ze své originality a uhrančivosti – o to větší ztrátou je nedávný odchod jeho autora.