Nepřetržitá čára stylizovaná do podoby ikony, jako je lezoucí dítě, štěkající pes, panáčci v pohybu, to je proslulý výrazně grafický styl amerického umělce Keitha Haringa, který si díky jeho srozumitelnosti podmanil celý svět. Jeho dílo se k lidem dostávalo z galerijních prostorů na potištěných tričkách a plackách, potkávali je na ulicích. Haring např. neváhal ozdobit vyhozené dveře na hromadě sutin. Pomaloval kdeco, tělo zpěvačky Grace Jonesové i zeď kláštera v Pise. Haringova osobnost a jeho umění tvoří jeden harmonický celek. Důkazem jsou také jeho Deníky. Z životopisů a deníků slavných lidí, které s nadšením hltal a ze kterých čerpal inspiraci, sám vytvořil podnětné dílo.

Deníky zachycují období od roku 1977 do 22. září 1989. Haringovi bylo dvacet let, když si udělal první zápis. Psal si pro sebe, aby si utřídil směřování v umělecké tvorbě. Základní myšlenky formuloval jasně a promyšleně, především tu, že umění je pro každého. Zápisy měly zpočátku spíše podobu „záznamů hledání“. V deníku je poté zřetelný náhlý zlom od tápajícího studenta směrem k jistějšímu tónu a sebevědomí, získanému díky slávě spojené s cestami po Evropě a Japonsku.

Haring přemítá nad uměleckými problémy, fascinuje ho tvar na papíře i tvar samotného papíru, a strhává s sebou i čtenáře. Zajímavá jsou hodnocení výstav současníků i jiných umělců, např. když byl na své narozeniny na výstavě Henriho Matisse, poznamenal si: „Bylo to depresivní, ale tak zvláštně. Až moc zadků a prsou.“ Deník je také výborným odrazem rozmanitosti Haringovy vlastní práce a hlavně dokladem hory nápadů a nepřeberného množství realizací. Jeho nadšení z života a práce je strhující. Vedle uměleckých otázek se rozepisuje i na společenská témata, jako je apartheid. Zaznamenává si citáty, informuje o tom, co četl.

A pak je tu druhá, senzačnější stránka Deníků. Deník je intimní záležitost, Haring se odhaluje nejen jako umělec. Stejně jako v Haringových výtvarných počinech, i v deníkových záznamech se odráží jedno z jeho hlavních témat, sexualita. Zachycuje bujaré večírky včetně homosexuálních milostných zklamání a tužeb. Není to čtení pro lidi s předsudky. Mimoto odhaluje také každodennost, vtipné jsou detaily jako tento: „Osprchovali jsme se a Juan šel koupit ponožky. (Neměli jsme žádné čisté a měli jsme jít na večeři ke gejšám a tam si samozřejmě musíte zout boty).“ Vedle vtipu a praktických záležitostí zapisuje i své noční můry.

Častým tématem je motiv pomíjivosti, jak ve smyslu, že každý den je jiný a přináší s sebou nové myšlenky, tak přímo ve významu smrti. Haring reflektuje smrt svých blízkých, například Andyho Warhola: „Opustil nás tak, jak to dělal na stovkách večírků… nepovšimnut, ale neustále postrádán.“ Když se vypořádává s blízkostí vlastní smrti, jsou to silné pasáže, zejména v kontextu jeho chuti tvořit. Haring umírá v jednatřiceti letech na AIDS. O své nemoci píše: „Vždycky jsem věděl, že zemřu mladý. Ale myslel jsem si, že to bude rychle (nehoda, ne nemoc). Vlastně nemoc, za kterou může člověk, jako AIDS. Jen čas ukáže, co bude, ale nebojím se. Žiju každý den, jako by byl poslední. Mám rád život.“ V jednom záznamu si Haring zaznamenal příhodu, ve které mu volala novinářka, aby se vyjádřil k fámě, že má AIDS, ačkoli se v té době cítil skvěle. Napsal si: „Lidi až moc dychtí po senzacích. Nemůžou ani počkat, až člověk doopravdy onemocní!“

Deníky jsou pestré i po formální stránce. Čtivost stojí na prozaických souvislých úvahách a záznamech. Ty střídají krátké věty mající charakter výčtu nebo útvary podobné haiku, jež se v deníku objevují zejména z nedostatku času. Básničtější a expresivnější charakter mají některé záznamy z počátku, které souvisejí s již zmíněnou fází hledání: „Babička umírá a já pláču, protože je mi 21, stojím na 54. ulici a nevím proč. Nemám odpověď a ani čas na ni čekat. Potřebuju to. Potřebuju. Potřebuju odpovědi. Lidé se podívají a odvrátí. Chci být odmítnutý. Chci se na to vysrat – polibte mi. Nasrat. Nasrat.“ Texty se občas přetaví až v záznamy ve formě veršů.

Bohatost Deníků vybízí k připojení expozice sdělující, jak do nich správně vstoupit. A tak než se čtenář dostane k samotnému Haringovu textu, může se pročíst poměrně vyčerpávajícím úvodem Roberta Farrise Thompsona. Ten poskytuje určitou nadstavbu, upozorňuje nejen na strukturu deníku, ale i na základní prvky Haringova díla. Pro úplnost je uveden také čtenářsky suchopárný výčet výstav a vybraných knih a katalogů, dovedený do roku 2009. Ke čtivosti Deníků naopak přispívají ilustrace – skici a črty, fotografie nástěnných maleb a jiných Haringových děl, portrétní snímky.

Haringovi sloužil deník zejména k vlastní reflexi. Ke srovnání se vybízí slavný objemný deník Andyho Warhola. I ten Haringův má skoro 500 stran, plnější a bohatší je ale zejména obsahově. Je silný, protože lidský.