Scenárista, dramaturg a spisovatel Ladislav Karpianus (1985) nazval svůj román Intr nespisovným výrazem, který předjímá autorský postoj i způsob vyprávění. Internát není jen jednotící prostor, ale nabývá platnosti románové postavy, „velké, složité bytosti“.

Karpianus se svým románem obrací především k dospívajícím. Nabízí jim zrcadlový odraz jejich životů, rozšířený místy o perspektivu dospělého pohledu. Průhledy do životních příběhů dospívajících protagonistů, jejich vychovatelů, rodičů i náhodně ubytovaných víkendových hostů na internátu jsou uspořádány kaleidoskopicky. Jednotlivé kapitoly románu tvoří de facto samostatné povídky, v nichž se pozornost soustřeďuje vždy na jednu hlavní postavu, jež se posléze coby postava vedlejší či epizodní objevuje také v dalších povídkách. To umožňuje zachytit širokou paletu lidských charakterů a osudů, které se stále střetávají, posouvají a mění – stejně jako obraz poskládaný z barevných střípků uvnitř kaleidoskopu.

Tento způsob vyprávění udržuje čtenářovu pozornost, což je důležité vzhledem k absenci jednotícího dějového oblouku, ale autorovi se nepodařilo vytěžit z něj všechny možnosti ve vztahu k charakterizaci postav a motivaci jejich jednání.

Karpianus své postavy nehodnotí. Splývá s tematizovaným autorem, kterého nechává v černošedé pruhované mikině jako záhadného fantoma procházet internátní budovou a nahlížet do pokojů i životů zdejších obyvatel. Zaznamenává vše kolem sebe technikou, která se podobá filmovému záběru: s citem pro detail, leč mnohdy s ulpěním na povrchu. Místy sklouzává k historkaření, vrstvení anekdotických příběhů, jejichž protagonisté jsou více bizarní figurky než postavy s vnitřním světem.

Román je rozčleněn do dvanácti kapitol od „Zobáka“ až k „Mazákovi“. V průběhu vyprávění hrdinové postupně stárnou a v závěru se Honza, vyjukaný z prvního příchodu na internát, loučí s místem, kde prožil čtyři důležité roky svého života. Závěrečná kapitola, typograficky odlišená ručně vyvedeným psacím písmem v červené barvě, je vtipnou a poněkud paradoxní pointou. Vysvětluje vpisky a úpravy v celém textu, jež mu dodávaly zdání autentického dokumentačního materiálu, zároveň je otevřeným přiznáním jeho fikčnosti. Hrdina Honza se v ní potkává se svým literárním původcem. Zatímco autor v roli vypravěče Honzu vrací v nekonečné smyčce na začátek internátního života, sám z něj definitivně vystupuje právě prostřednictvím napsané knihy.

Každá kapitola-povídka je uchopena trochu jinak. Vedle stylizace do studentské slohové práce se objevuje kupříkladu epistolární forma využívající e-mail, rámcové vyprávění s vloženými anekdotickými memoráty. S tím koresponduje i pestrost promluvových pásem vypravěče a postav. Karpianus vnímá jazyk jako důležitý charakterizační prostředek. Slang hráčů počítačových her a vulgarismy, jimiž jsou prošpikovány rozhovory dospívajících, posilují dojem autentičnosti. Ten umocňuje i nápaditá typografická úprava Marka Jirana, citace internetových stránek a fotografie plzeňského internátu (kde autor strávil čtyři roky), provázející knihu.

V kontextu současných próz pro dospívající Intr u očekávaných adresátů jistě zaboduje svou autenticitou, bezprostředností, neučesaností. Karpianus nementoruje a jeho živé vypravěčství neklade na čtenáře vysoké nároky, i když ho dokáže průběžně aktivizovat. Slabinou románu je však jeho efekt „zrcadla“. Nabízí dospívající mládeži autentický obraz jí samotné a počítá s tím, že právě tento zrcadlový odraz ji k četbě připoutá. Neriskuje ztrátu sympatizační vazby tím, že by čtenářům kladl znepokojivé otázky, naopak – konzervuje je v jejich vlastním světě a neposouvá nikam dál.