V roce 2005 zachytila umělkyně Siri Hermansenová na svých fotografiích opuštěné ruské hornické město Pyramida na Špicberkách. V norském nakladatelství Spartacus záhy vznikla myšlenka, že by o Pyramidě mohla vzniknout kniha. Který jiný norský spisovatel by se toho mohl ujmout než Kjartan Fløgstad, jenž se industrializací a doly dlouhodobě zabývá a poutá ho k nim celoživotní vášeň? Ač se Fløgstad v Norsku řadí k nejvýznamnějším žijícím autorům, u nás ho zatím zná jen málokdo. Esej Pyramida, jeho první přeložená kniha do češtiny, by to mohla změnit a vyvolat zájem o celé jeho nesmírně bohaté dílo, zahrnující snad všechny literární žánry. Důvodů, proč byl autor nakladateli a překladateli dosud opomíjen, je jistě několik, k nejdůležitějším ale patří fakt, že Fløgstad píše menšinovou variantou norštiny zvanou nynorsk, která sice bývá považována za poetičtější, ale také obtížnější než většinový bokmål.

O souostroví Špicberky v Severním ledovém oceánu se vždy dělilo několik národností. Ve 20. století to byli především Norové, pod jejichž suverenitou se také souostroví nachází, a Rusové, které sem přivedly bohaté zásoby uhlí. Nejznámějším ruským hornickým městem na Špicberkách je Barentsburg, který následuje Pyramida, pojmenovaná podle blízké hory připomínající svým tvarem egyptskou pyramidu. Město Pyramida je na rozdíl od Barentsburgu v dnešní době již opuštěné a proměnilo se v město duchů, v němž se ze dne na den zastavil čas. V roce 1998 zde totiž byla těžba uhlí ukončena a všichni obyvatelé se odtud odstěhovali. Tamní budovy byly coby chlouba sovětské architektury postaveny z kvalitních materiálů, tudíž je pravděpodobné, že své bývalé obyvatele budou na Špicberkách připomínat ještě dlouho. I proto se jako zajímavá jeví myšlenka na jiné (turistické či kulturní) využití, kterou se autor v knize nejednou zaobírá.

O kvalitě života v Pyramidě si můžeme udělat lepší obrázek prostřednictvím následujícího úryvku:

„Město bylo vybaveno závlahovým systémem a centrálním vytápěním. Kromě toho nabízela Pyramida kulturní vyžití – sportovní halu, divadelní sál, baletní sál, krytý plavecký bazén, kino, polární muzeum, sbírku desek a knihovnu, v níž dvě vysoce kvalifikované knihovnice udržovaly v pořádku 10 000 svazků světové literatury, humanistického dědictví a sebraných děl klasiků“ (s. 10).

Fløgstad ve svém esejistickém cestopise ale zdaleka nepopisuje jen dnešní a někdejší podobu města, na které ovšem autorovýma očima nahlížíme se značným odstupem. O tom, jak se ve městě skutečně žilo, se v knize moc nedozvíme. Autor totiž spíš než každodennímu životu obyvatel Pyramidy dává prostor své široké paletě asociací a vzpomínek z jiných podobných míst. K nim patří kulturní aspekty hornictví, zejména tradice zobrazování dolů a důlní činnosti ve světové literatuře. Jak už bylo uvedeno, sám autor má k tomuto tématu velmi blízko, podobně jako další norští spisovatelé (Ludvig Holberg, Henrik Wergeland, Henrik Ibsen, Johan Falkberget). Fløgstad několikrát navštívil doly v Jižní Americe, které se objevily i v jeho cestovním deníku Pampa Unión z roku 1994. V Pyramidě se zamýšlí také nad symbolickým významem dolu, přičemž snad až příliš často zmiňuje erotické konotace. Někdy je obtížné tok myšlenek sledovat a pochopit návaznost jednoho odstavce k druhému. Kniha tak na čtenáře klade poměrně vysoké nároky a předpokládá dobrou obeznámenost se světovou literaturou a dějinami. Na své si ale přijde každý, kdo oceňuje kulturně-filozofické úvahy a fascinují ho místa s magickým nádechem.

Ač by se zdálo, že industriální tematika logicky vyúsťuje v realistickém zpracování, nebyl by to Kjartan Fløgstad, aby své líčení nepojal s imaginací sobě vlastní. Prvky blížící se magickému realismu, díky nimž si v minulosti v Norsku získal renomé, se nejvíce projevují ve fantaskním epilogu odehrávajícím se v roce 2017. Kdo ví, třeba v Pyramidě u příležitosti 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce kromě dalších hostů opravdu zahraje populární norská kapela Kaizers Orchestra.