Mezi ty druhé jmenované v rámci edičních počinů Runy patří po nedávno vydaném souboru povídek Darmošlap Janka Poliće Kamova novela Gjuka Begović slavonského spisovatele Ivana Kozarce (1885–1910), vydaná posmrtně v roce 1911.

Za krátký komentář stojí už samotný fakt, že nevelké pražské nakladatelství se rozhodlo přeložit a vydat zrovna tento text – Kozarac nepatří v dějinách chorvatské literatury zrovna k přelomovým zjevům a nakladatelství na svých webových stránkách neinformuje o budování nějaké promyšlené ediční řady. Představuji si tedy překladatele, jak se v pražském Klementinu probírá katalogem Slovanské knihovny a uvažuje, kterého ze svých oblíbených autorů by si pro radost zčeštil... Tento podnik má v sobě něco v nejlepším slova smyslu naivního a až obrozensky obětavého; o ekonomickém úspěchu vydání Gjuky Begoviće si asi nelze dělat přehnané představy.

Ivan Kozarac patří stejně jako zmíněný J. P. Kamov mezi představitele chorvatské moderny, literární generace, která udávala tón v chorvatské literatuře od roku 1895 do první světové války. Autoři chorvatské moderny nesdíleli žádná pevně daná a programově zakotvená východiska, ani pokud jde o ideologii, ani pokud jde o poetiku; za (nejmenšího) společného jmenovatele jejich tvorby lze pokládat hlavně zálibu v kratších prozaických útvarech a individualismus. Tyto rysy nepochybně v tvorbě obou autorů přítomné jsou. Je tu ovšem ještě další nápadný shodný rys obou autorů, tentokrát v biografické rovině: oba zemřeli v mladém věku na smrtelnou nemoc a oba navíc ve stejném roce – 1910.

Titulní postava Gjuka Begović je otcovrah, který se po čtyřech letech strávených v káznici vrací do rodné obce. Jak čtenáře navádí už samotný název knihy, jeho individuální život je hlavní kompoziční linií novely. Časová osa probíhá nekomplikovaně, bez zbytečných zákrutů a odboček, nanejvýš se s ní prolínají vzpomínky – na otce, na první ženu. Ačkoli velkou část vyprávění „odpracuje“ vševědoucí vypravěč, je důležitým a nosným prvkem výstavby novely vnitřní monolog.

Proto ji můžeme bezpečně zařadit do škatulky psychologické prózy. Příběh Gjuky Begoviće je příběhem jeho postupné sebedestrukce. Tu spolu s ním prožívá čtenář v podobě vzmachů a opětovných pádů. Gjuka se vzpamatovává z pocitů viny ze zločinu, který spáchal, a hledá své nové místo na světě tím, že opakovaně přimyká k něčemu, o čem je přesvědčen, že by to mohlo dát jeho životu smysl – a se stejnou pravidelností to po nějakém čase zhnuseně opouští. Proti jeho duševním zmatkům nic nezmůže ani asketický život a poctivá dřina, ani navazování vztahů se sousedy, ani víra v Boha. Gjuka nakonec všude nachází marnost svého počínání a pokrytectví, malost, zápecnictví a sobectví ostatních. V těchto zlomech se dere na povrch jeho základní životní pocit, který by se dal shrnout zhruba tak, že je třeba si urvat a užít každý den života, byť by to mělo být (a taky je) na dluh, a ostatním řádně ukázat, protože v jeho očích – očích otcovrahových – často nejsou o nic lepší než on sám. A tak můžeme číst o proudech alkoholu, o furiantském placení účtů za celou hospodu, o kartách a nekonečných milostných dobrodružstvích. V Gjukově případě jsou tyto eskapády výrazem neposednosti, romantické touhy po nepřítomném, která nikdy nedosáhne svého cíle. Otevřenost, s jakou jsou popisovány, je také typickým rysem dobového způsobu psaní mezi autory chorvatské moderny.

A právě zde přichází ke slovu druhý z důležitých rysů recenzované prózy: individualismus. Kozarcův hrdina sice není postava titánského typu, jak ji známe třeba od Puškina nebo Byrona, přesto je zřejmé, že jde o osobnost, která stojí vůči většinové společnosti v opozici. Gjuka svým sousedům na nakvašeným tónem položenou ironickou otázku, zda si myslí, že je lepší než oni, suverénně odpoví: „Ne, nejsem. Naopak. Jsem horší! A jsem za to rád. Kdybych byl jako vy, to by pro mě byla smrt!“ (s. 50).

Zajímavé a snad i ojedinělé je, že v tomto případě jde o společnost venkovskou; Gjuka není úplně prototypický romantický hrdina, kterého si v evropské literatuře pravděpodobně spojujeme s velkoměstskými kavárnami nebo se světem šlechty (či alespoň té duchovní), ale něco jako odvozený typ stejného rodokmenu v podmínkách, které mu neumožňují příliš vyrůst. Takové bouřlivácké gesto, přesazené do zmenšeného měřítka a celkem jednoduchých, intelektuálně nepřetížených kulis; jednoduše řečeno: kde rytmus života určují čtyři roční období a koloběh hospodářského roku, není na romantický titanismus moc času. Kozarac ukazuje, jak to vypadá, když to i v takovém prostředí jde.

A propos kulisy. V ostrém kontrastu s vzepjatým vnímáním poryvů lidské duše je až idylické líčení prostředí, hlavně přírody a venkovské pospolitosti. Pro Kozarce je typické literární ztvárnění Slavonie, snad bychom o něm v kontextu chorvatské literatury mohli mluvit jako o regionalistovi; vedle užívání krajově typického lexika (což se v překladu – který je velmi čtivý a rozhodně nepůsobí odbytým dojmem – zcela správně ztratilo; násilné užívání například moravismů by text podle mého názoru znehodnotilo) patří popisy slavonské krajiny k charakteristickým rysům Kozarcových próz.

Gjuka Begović se jistě nevyrovná velkým romanticko-modernistickým románům o individuálních osudech, jak jsou známy (hlavně) z německé nebo ruské literatury. Je to prostě taková příjemná drobnost a její překlad a uveřejnění coby odhalení dalšího střípku z literatur od „téměř sousedů“ je, zopakujme, čin záslužný.