Když Michael Ondaatje vyprávěl svým dětem, jak v jedenácti letech bez rodičovského dozoru absolvoval třítýdenní plavbu z rodného Cejlonu do Anglie, zděsily se. Jejich reakce položila základ pro vznik Ondaatjeho románu Stůl v koutě, v kterém očima jedenáctiletého kluka prožíváme onen extrémní přechod z východu na západ, z nedávné koloniální državy do bývalého centra říše. Rámec děje je tedy autobiografický, ale epizodický děj i postavy jsou podle autora, jenž si toho z cesty prý tolik nepamatuje, fiktivní. Ať Ondaatjemu věříme, či nikoliv, pro román je podstatné, že jde mimo jiné o literární dotvoření zajímavé epizody autorovy vlastní minulosti.

Malého „Majnu“ Michaela zajímá všechno, co se na lodi děje – snad kromě lidí, kteří v jídelně sedávají na opačném konci než on, u důstojnického stolu. Kniha tedy sestává především z nejrůznějších postřehů, uspořádaných do krátkých kapitol, jež se soustřeďují na nějakého tajuplného cestujícího nebo zaznamenávají dobrodružství Michaela a jeho kamarádů Ramadhina a Cassia. Přesahů do „dospěláckého“ světa se Ondaatje ovšem nevzdává, a to i co se týče politické konstelace mezi místy rámujícími Michaelovu plavbu. Většinou ale správně zůstává v rovině náznaků: jednak jde o všeobecně známé skutečnosti, jednak je neustále přebíjí množství bezprostředních dojmů. Třeba zahrada v podpalubí botanického nadšence pana Danielse, který třem kamarádům laskavě přenechá trochu lehkých drog.

Perspektiva dítěte vyprávění posouvá směrem k poloze magického realismu, do níž ale sklouzává pouze občasně a většinou se drží v civilnějších mezích. Nejvýraznější je v tomto směru příběh pana Hectora de Silvy stiženého vzteklinou, který se do Anglie jede léčit, ale ve skutečnosti prchá před kletbou, před níž není úniku. Nejúchvatnější pasáže knihy však s nadpřirozenem nemají nic společného. Jde hlavně o zastávku na Arabském polostrově, noční cestu Suezským průplavem nebo filmové promítání (prvního filmu, který kdy Michael viděl) pod širým nebem: „Očekávaná bouřka bohužel propukla přímo nad lodí. Jak déšť dopadal na promítačku, horký kov syčel. Jeden ze stevardů se nad ní pokoušel držet deštník. Poryv větru utrhl plátno a odnesl ho nad oceán, kde poletovalo jako duch.“

Autor románu Stůl v koutě ukazuje, jaký význam pro jedenáctiletého kluka mohlo mít ocitnout se na chvíli mimo dosavadní řád, rodičovský dohled, a hlavně u stolu v koutě: s lidmi, kteří nemají oficiální moc, ale sílu a neotřelý pohled na svět. Uvědomit si, že to, čemu ostatní přikládají význam, vůbec důležité být nemusí, a naopak: „To byla taková malá lekce, kterou jsem si z této cesty vzal: to, co je zajímavé a významné, se většinou odehrává potají (…). U stolu na čestném místě, který stmeluje známá rétorika, se nikdy nestane nic z dlouhodobého hlediska zásadního.“

Při četbě Ondaatjeho románu vychází najevo, jak zvráceně snadným způsobem cestujeme dnes. Jak jinak se lépe přesouvat z východu na západ, než alespoň jednadvacet dní, ve „skoro pohádkovém světě zabydleném rozebírači lodí, krejčími a dospělými pasažéry, kteří se během večerních veselic potáceli po lodi s obřími zvířecími hlavami, a ženami, které tančily v sukních tak krátkých, že je sotva bylo vidět (…)?“ Jedině tak může posun v místě doplnit odpovídající posun v myšlení, podobný tomu, k němuž dochází u stolu v koutě. Perspektiva stolu v koutě tvoří těžiště Ondaatjeho románu, které bude připadat příliš jednoduché pouze tomu, kdo se nenechá strhnout živě evokovaným dětským hrdinou a jedinečnými příběhy jeho spolucestujících.