Dramatik, spisovatel a bývalý politik Milan Uhde shromáždil ve své knize Objevy pozdního čtenáře: „druhé čtení“ českých autorů od Máchy k Havlovi svoje eseje o české literatuře. Vznikaly od roku 1972 a základním podnětem prý pro něj byla změna jeho společenského postavení, když se „z rozmazleného spisovatele stal dramatik na indexu a politický provinilec“. Uhde se dlouho domníval, že za studií v padesátých letech minulého století odolal vlivům komunistických výkladů kultury a literatury. Když se však jako zakázaný autor musel o patnáct či dvacet let později k některým přečteným knihám vracet, zprvu aby je na přátelskou zakázku zdramatizoval pod cizím jménem, došlo u něj k překvapení: knihy byly jiné, než očekával. Až při druhém čtení si totiž začal uvědomovat, jak spontánně ho prostoupil komunistický kolektivismus; až tehdy ho také začala dráždit zvláště agresivita avantgardních spisovatelů a jejich ideologičnost. Především s nimi si Uhde v Objevech pozdního čtenáře vyřizuje svoje účty. Ve stati Proletářská poezie aneb Básničtí zabijáci autor konstatuje, že „motiv zabití v rámci revoluční akce prostupuje Wolkerovými, Seifertovými i Bieblovými verši a ústí do výrazu odhodlání prolít krev svou i cizí“. Vzhledem k tomu, že mnozí proletářští básníci se uskutečnění svých vidin nedožili, se autor mimo jiné ptá, „zda by se ho zhrozili podobně jako český nositel Nobelovy ceny, nebo zda by své zděšení ze strachu nebo z konjunkturálnosti zapřeli, nebo zda by je ani nepocítili“. I když tato otázka zůstane nezodpovězená, Uhde podle mne právem uzavírá, že „jejich zabijácké verše, glorifikované po dlouhá desetiletí nejen politickými propagandisty, ale i renomovanými kritiky a znalci, tu otázku přesto navozují“. Dále Uhde polemizuje třeba s Olbrachtovým obrazem „nebezpečného ateistického aktivisty“ z jeho povídky O smutných očích Hany Karadžičové (kapitola Ivan Olbracht aneb Z deště pod okap). A lituje i těch, jejichž „talent vyústil v plané opěvování“, jako v případě F. Hrubína. Proti tomu, aby byl do této komunistické linie vřazen zpětně, brání Uhde třeba Viléma z Máchova Máje, u něhož zdůrazňuje, že nemá „nic společného se sociálními vzpůrci“.

Na „pravé“ straně politického spektra se naopak autor pozastavuje jen nad antisemitismem Jakuba Demla, k němuž ovšem připojuje tento podivný komentář: „Navzdory všem historicky zakotveným výkladům představuje pro mě antisemitismus v díle moderního básníka rušivý průzev, kterým se do artikulovaného projevu umělcovy autenticity dere výraz těžké duchovní nedostatečnosti a sklonu k falešnému zobecnění a ke kolektivnímu obviňování. I kdyby tato nedostatečnost byla sebeautentičtější, jejím sociálním a psychologickým zdrojem je pokleslé vědomí typické pro spodinu společnosti, pro luzu.“ Antisemitismem ovšem byly v jistých dobách prostoupeny všechny vrstvy evropské společnosti, a tak tento autorův malý sociologický exkurs působí jako výraz jeho na odiv stavěného rozhořčení, ale méně už jako pokus hlouběji či věcněji pochopit daný jev. Důkladné revizi autor podrobuje i celou starší, obrozenskou linii naší literatury. Snad nejhůře v jeho očích dopadá Tylův Strakonický dudák, což je prý „scénický manifest malosti a ideologický plakát, který na svět mimo nás nazírá nejen posměšně, ale i nenávistně a přímo xenofobně“. U Babičky B. Němcové cituje autor výrok V. Bělohradského, že je to „katolický, prorakouský, ruralistický kýč“, ale sám se jí proti takovému soudu trochu zastává. Kritizuje však její přehnaný kult, totiž že se bohužel stala námětem nepříliš povedených „básnických opusů vyznívajících jako svatořečení“. A třeba Zpěvy páteční, tento Nerudův „vlastenecký breviář“, na Uhdeho na rozdíl od veršů Mickiewicze a Slowackého působily při druhém čtení „dutě“. Na takovéto a podobné „kacířské“ názory má samozřejmě autor plné právo a ne že by se s ním nedalo v mnohém souhlasit. Potíž tkví jen v tom, že podobným stylem – bez ohledu na dobový kontext a snad i na představu „úkolů“, které určitý spisovatel plní v rámci autonomního vývoje literární struktury – se při zpětném pohledu ze začátku dvacátého prvního století dá odsoudit naprosto všechno. Zvláště, když si můžeme zvolit, s kým budeme daného nešťastníka srovnávat (a odsuzovat ho, proč nepíše zrovna tak jako ten a ten).

Celkově se Uhde staví proti „obrozenskému chápání literatury“, a naopak vyzvedává autory jako Jaroslav Havlíček („dobral se náhledu vyhrazeného básníkům“) nebo Jiří Kolář, jehož díla jsou „nálezy opravdového génia, jehož význam se vyrovná velikosti starých mistrů“. Pozornost, kterou Uhde věnuje dílům jednotlivých autorů, přitom není rozdělena nijak rovnoměrně. U těch, které znal osobně a kteří byli i jeho přátelé (jako Václav Havel či Oldřich Mikulášek), provádí celkem pečlivý průřez napříč jejich dílem či jeho větší částí, jindy se však zaměřuje jen na jeden jediný text, jako v případě zmiňovaného I. Olbrachta či V. Vančury. Nejhůře v tomto ohledu dopadá Karel Čapek, z jehož rozsáhlého a dodnes v mnohém aktuálního díla se Uhde zaměřuje pouze na Bílou nemoc, což rozhodně není Čapkovo dílo nejsilnější. Navíc pak toto drama podrobuje velmi „silné interpretaci“, pokud se budu chtít vyhnout pojmu „dezinterpretace“, když postavu Galéna označuje za teroristu, který „svou teroristickou podstatu dovedně zastřel vnější nepraktičností“. Klade mu za vinu, že se údajně snaží vnutit svoji pravdu lidem násilně, a tím Galénův příběh „přitaká teroristům všeho druhu“. Podle mne je ovšem zásadní rozdíl mezi tím, když někdo – aby zabránil zlu ještě většímu – náhodným postiženým odepře pomoc, a tím, když náhodné oběti aktivně zabíjí. V tomto smyslu byl teroristou třeba biblický Samson (ten přímo sebevražedným), ale určitě ne Galén. (Dodejme ale, že v dalších kapitolách autor kriticky zmiňuje i některá další Čapkova díla.)

Většinou se Uhde věnuje textům daných autorů, ale třeba v případě Němcové (v souvislosti s její dnes jistě čtenářsky vděčnou a přitažlivou korespondencí) široce rozebírá spisovatelčiny milostné vztahy. A u K. Havlíčka Borovského se znovu vrací k jeho údajně luxusnímu brixenskému vyhnanství, což je ovšem téma, které už bylo probráno mnohokrát a Uhde k němu nic podstatně nového neříká. Zcela stranou naopak nechává Havlíčkův pobyt v Rusku. Přitom ale právě to, co se o Havlíčkem vytvořeném obrazu Ruska dodnes učí ve školách, by si podle mne zasluhovalo důkladné přehodnocení.

V některých případech autor vede dialog i s literárními kritiky a teoretiky a bere si na pomoc to, co o daném autorovi napsali už před ním (tak v kapitole Karel Poláček aneb Tajemná a směšná banalita konfrontuje to, co o spisovateli soudili F. X. Šalda a Pavel Trost, i když od té doby bylo o autorovi napsáno i mnoho dalšího). Jindy ale necituje nikoho a přichází s patetickými prohlášeními, která ve skutečnosti nepřinášejí žádné velké objevy: „Jsem přesvědčen, že se oba zorné úhly – Máchův a Březinův – navzdory své rozdílné, ba protikladné povaze vzájemně nevylučují, protože jde o plody básnické imaginace, nikoli o rigidní výsledek filosofické úvahy. Měl jsem svazky obou těchto básníků na stole po celá zlá léta sedmdesátá a osmdesátá a ověřil si, že jejich světy jsou komplementární.“ A také autorovým úvahám třeba o Švejkovi by prospělo, kdy paušálně nezjednodušoval, co „renomovaní vykladači z románu vyvodili“, a raději poctivě zrekapituloval názory Jindřicha Chalupeckého, Přemysla Blažíčka, Karla Kosíka či Tomáše Halíka, a pak ovšem přidal i vlastní…

Navzdory výtkám ovšem Uhdeho provětrání českého literárního kánonu v žádném případě není na škodu, a pokud vyvolá debatu, co je z něj ještě živé, co ne, a co by do něj už nemělo patřit, bude to jistě užitečné a snad i ozdravné. Jen váhám, nakolik se kniha dá doporučit řekněme studentům připravujícím se na maturitu, protože zpochybňovat naše „literární velikány“ před zkušební komisí tak, jak to dělá Uhde, by se jim mohlo krutě nevyplatit…