Kniha Otevřené možnosti je výbor „esejů, recenzí, studií a příležitostných textů“, tedy kniha z podstaty různorodá. Odpovídá na potřeby konkrétních knižních projektů a zároveň se čte jako jednolité dílo. Za prvé je to tím, že jde o výbor autorský. Za druhé je v něm patrné, že k pojednávaným autorům či textům má Robert Krumphanzl bezpochyby osobní vztah. A za třetí každý z jednotlivých textů obsahuje minimálně jeden literární objev – překvapivý úhel pohledu nebo nečekanou pointu.

Když prolétneme obsah, je zjevné, že se Krumphanzl zaměřuje na autory osobité, uznávané, ale zároveň limitované originalitou vyjádření. Studie k dílu básníka Josefa Friče je ostatně nazvaná příznačným citátem: „Čtenářský ohlas byl malý.“ Krumphanzl popisuje první uveřejněnou Fričovu báseň, věnovanou československým legionářům popravovaným v Itálii poté, co je zajala rakousko-uherská armáda. Báseň má zjevně naivistické rysy, drahé Fričovým obdivovatelům. Je na hony vzdálená imperiálnímu patriotismu, pragmatickému podřazování jednotlivcova života velkým cílům, vyfutrovávání ideje lidským tělem. A Krumphanzl nejspíš přišel na to, čím jsou Fričovy básně jeho věrným čtenářům (jako je autor těchto řádků) tak blízké. V dalším textu Josef Frič v české demokratické tradici Krumphanzl dochází k následujícímu: „Stojí tedy za úvahu, zda Fričova raná poezie není spjata jen s poválečnými vitalistickými tendencemi, do jejichž širokého proudu bývá vřazována, ale spíše bezprostředně vychází, mimo jiné díky rodinným vazbám, z české demokratické tradice.“ Připomíná také, jak povahu této tradice pojmenoval O. Španiel: „Prostota slova, nechuť k pathosu a efektnímu gestu…“ Krumphanzl tady zkrátka při analýze díla méně známého básníka dochází ke kontextualitě, která přesahuje literární analýzu. A čtení jedné básně vypovídá o zděděné kulturní a myšlenkové tradici, kterou v sobě, snad, máme.

Jen na okraj připomenu, že ona fričovská rodinná tradice je skutečně úctyhodná. Mezi jeho předky byli revolucionář J. V. Frič, bojovník z barikád v roce 1848 a básník a exulant ve Velké Británii, cestovatel A. V. Frič, který do Prahy přivezl indiána Čerwuiše, i průmyslník J. J. Frič, jenž daroval Československu ondřejovskou hvězdárnu.

Podobné překvapení nad reflektovaným textem může vzbudit komentář k básním Pavla Šruta z normalizačního dvacetiletí Básně ztracené „fatality“. Krumphanzl nejprve pojedná a doloží jejich typické rysy: hravost, práci s nonsensem i s klišé (jde o básně pro dospělé). Pak ovšem s použitím citátu z J. Kroutvora upozorní v těchto textech na „lhostejnost“, která by měla být opakem poezie. Ovšem je to lhostejnost ironická, lhostejnost „zmnožených masek“, jež vychází z vnitřní vyprázdněnosti a celkové falešnosti doby. Šrutovy básně podle Krumphanzla nevypovídají o vnitřních prožitcích autora (což je popis použité metody). Opět se zde od básnických textů přesouváme k historii a k jejímu jádru: jak doba ovlivnila psychiku těch, kteří ji prožívali. Čtenářů i nečtenářů Šrutovy poezie. 

Podobným překvapivým postřehem vrcholí text o Janu Hančovi, nazvaný příznačně Gramatika naléhavosti. Totiž text se uzavírá připomínkou Hančova předčasného životního finále, kdy psal své zápisy ve fatální nemoci. Krumphanzl tuto naléhavost ovšem problematizuje – ani vyhrocená životní situace Hančovi nepřinesla literární uspokojení z vlastních textů. Stále prožíval hlubokou skepsi k vlastnímu literárnímu vyjádření, které pro něj přitom bylo životně důležité. Tato skepse je zároveň výrazem lpění na vnitřním řádu, jenž je protikladem falešnosti (politického) systému. Hančovy „deníkové“ zápisy tedy poukazují k celku, který je mimo jejich dosah – a který si musí zrekonstruovat čtenář. Hančovu literární víru Krumphanzl přitom pojmenovává jako „závaznost skutečnosti“. To je trochu něco jiného, než jak bývá Hanč vnímán: jako alternativní spisovatel, který se rozhodl žít na okraji společnosti, včetně té literární.

A to jsou jen tři příklady z celé knihy. Krumphanzl v ní věnoval pozornost také Janu Balabánovi, Janu Hančovi, Zbyňku Hejdovi či Miladě Součkové, mezi jinými.