Carlo Cipolla (1922–2000) se řadí k těm slavným italským historikům dvacátého století, jejichž práce měla značný mezinárodní přesah. Vyučoval na mnoha univerzitách v Itálii (Benátky, Turín, Scuola Normale Superiore v Pise aj.) i ve Spojených státech na univerzitě v Berkeley. Podobně jako Aldo De Maddaléna (*1920) se proslavil jako jeden z průkopníků ekonomické historie, pro kterou jsou italské dějiny ideálním působištěm. Mohl tak navazovat polemiku s prací Frederica Antala (Florentské malířství, anglicky 1947, česky 1954) a jeho hospodářským pojetím dějin.

Cipolla zavedl do historického bádání moderní ekonomickou analýzu. Zabýval se otázkou, jak se podílí chování člověka na nejrůznějších ekonomických výkyvech a pádech, jaký vliv mají jeho představy či obecněji dobová mentalita. Podle Cipolly zisk zajišťuje pokrok, a aby se tak mohlo stát, musí být stát řízen inteligentními (ne hloupými) jedinci. Zatímco tedy Frederic Antal determinuje progres příslušností k pokrokové třídě, Cipolla ho vidí ve vztahu lidského faktoru k dějinným souvislostem a zisku. Antalův přístup je veskrze marxistický, zatímco Cipollův připomíná matematický vzorec o několika proměnných. Rozbor dějin italských států z finančního hlediska je poměrně populární v celém světě, například ve Francii ke slavným pracím náleží kniha Jean-Claude Waqueta Le Grand-Duché de Toscane sous les dernières Médicis. Essais sur le système des finances et la stabilité des institutions dans les anciens Etats italiens. Výhradně hospodářský rozbor dějin má však svá úskalí, neboť jak již uvedl italský předosvícenský filozof Giovanni Battista Vico, matematika nám dává jistotu jen v abstraktní rovině. Cipollovy metody ve výzkumu dějin se odrazily i v některých zvláštnostech eseje, který v češtině vyšel v překladu Jindřicha Vacka zásluhou nakladatelství Argo.

Již samotný název knihy Základní zákony lidské blbosti je velmi zavádějící, a to ze dvou důvodů. Originální pojmenování zní totiž Allegro ma non troppo, zatímco esej Základní zákony lidské blbosti je pouze jedním ze dvou v knize obsažených esejů, druhým je Úloha koření (a zvláště pepře) v hospodářském vývoji středověku. Kromě povýšení dílčího titulu na titul celkový je problémem i jeho překlad. Italský titul Le leggi fondamentali della stupidità umana by bylo lépe přeložit jako Základní zákony lidské hlouposti, neboť o blbosti se v textu vůbec nehovoří, zato o hlouposti ano. U Základních zákonů můžeme pochopit, že se jedná o nejslavnější Cipollovu práci, proto byl zvolen název této úvahy jako hlavní, ale co uškodilo, je ta nepatrná změna z hlouposti na blbost, neboť tím se pojetí celé úvahy vulgarizuje. Když o někom řeknu, že je blbý, tak to myslím většinou jako reakci na konkrétní situaci nebo jako polemiku, zatímco když řeknu, že je hloupý, mám na mysli jeho konstantní duševní schopnosti. Cipollův záměr, když uvádí „stupidità“, je naznačit nedostatek inteligence, jak to vyplývá i z grafů v samotné knize.

Základní zákony
Základních zákonů lidské hlouposti je podle Carla M. Cipolly pět: 1. Každý z nás vždy a nevyhnutelně podceňuje počet aktuálně disponibilních hlupáků. – 2. Pravděpodobnost, že určitá osoba je hloupá, nikterak nezávisí na žádné jiné vlastnosti téže osoby. – 3. Hloupý člověk je ten, který způsobí škodu jinému člověku nebo skupině lidí, aniž zároveň dosáhne jakéhokoliv zisku pro sebe, nebo dokonce utrpí ztrátu. – 4. Lidé, kteří nejsou hloupí, vždy podceňují škodlivý potenciál hlupáků. Ti, kdo nejsou hloupí, neustále zapomínají zejména na to, že jednáme-li anebo se spolčujeme kdykoliv a kdekoliv a za jakýchkoliv okolností s hlupáky, docela určitě se ukáže, že to byla chyba, která nás přijde pořádně draho. – 5. Hlupák je ten nejnebezpečnější druh člověka na světě (v důsledku čehož je hlupák horší než lupič).

Lidé se podle autora dělí do čtyř základních kategorií: člověk inteligentní, lupič, prosťáček a hlupák. Člověk inteligentní jedná tak, že ze svého chování má zisk on i druzí, lupič způsobuje škodu ostatním a sobě zisk, prosťáček sobě škodu a ostatním zisk a hlupák sobě i ostatním škodu. Shrneme-li předešlé kategorie, první tři skupiny lidí kumulují zisk, který zůstává ve společnosti, zatímco hlupáci ho ničí vždy, proto jsou nejhorší. To je základní myšlenka celé Cipollovy eseje.

Problém takového přístupu, ač se zdá velmi přesvědčivý a navíc vtipný, je kvantifikace. Totiž otázka, jestli jsme schopni v lidském životě změřit zisk či ho vůbec postihnout. Ekonomická kritéria nám v tomto případě nebudou mnoho platná. Spisovatel tady uplatňuje metodu, kterou používal ve své vědecké historické práci na úplně jinou oblast. Takový přístup musí logicky vést k nepřesnostem a někdy dokonce i k popírání vlastních tvrzení. Například když v páté kapitole autor kvantifikuje jedince tak, že jedinec se rovná chování a chování se rovná změřitelný zisk, pak vůbec neřeší příčiny chování. Nebo když praví, že „dochází ke změně ve složení populace těch, kdo nejsou hloupí, přičemž úměrně přibývá populací Hs a Bs“ [hloupý prosťáček a hloupý zloděj] (s. 104). Pokud platí první zákon, že „Každý z nás vždy a nevyhnutelně podceňuje počet aktuálně disponibilních hlupáků“, pak je můžeme jen s obtíží spočítat a tvrdit, že „počet hlupáků je rovnoměrně rozdělen v určitém stálém poměru“.

Rozporuplně v rámci knihy působí tvrzení, že „poměrná část ơ [kvóta hlupáků v rámci určité populace] hlasujících jsou hlupáci a volby jim skýtají skvělou příležitost uškodit všem ostatním […] Dotyční tohoto cíle dosahují, a přispívají tak k udržení míry ơ hlupáků mezi lidmi u moci.“ (s. 91), neboť podstatou druhého zákona je, že „hloupost je výsadou naprosto každé lidské skupiny bez rozdílu a tato výsada že je rovnoměrně rozdělena v určitém stálém poměru“. Tuto skutečnost má podle autora druhý zákon vědecky vyjádřit, co se týče počtu: „tato četnost [výskytu hlouposti] se vždy a kdekoliv rovná pravděpodobnosti bez ohledu na velikost dané skupiny, takže se setkáváme s týmž procentem hlupáků, ať už se zabýváme skupinami velmi početnými, nebo skupinami majícími jen velmi málo členů“. Pokud je tedy procento stejné, pak volby na počet hlupáků u moci nemají vliv, navíc hloupý člověk nevolí podle klíče „budu volit hlupáky“, ale vybírá si bez rozmyslu, může se tedy stát, že zvolí i inteligentního kandidáta. Slabým místem Cipollovy argumentace je i to, že lidé se nedělí jen podle toho, zda produkují zisk, ale také podle schopnosti spolu komunikovat. Jejich komunikace nemusí nutně přinést profit, ale třeba jen radost z dorozumění.

Úloha koření
Již samotný název eseje Úloha koření (a zvláště pepře) v hospodářském vývoji středověku působí tajuplným dojmem a tentokrát není čtenářovo očekávání zklamáno, a to i přesto, že i zde musí aroma soupeřit s matematickými grafy. Cipolla s nonšalancí italského profesora postihne a hlavně vystihne téma v jeho tisíciletém vývoji na pár stránkách. Jeho úvaha není koncipována pro poučení či přehledné nastínění problematiky. Je sice psána erudovaným člověkem, ale s jediným záměrem: pro uvolnění a zpestření. Autor v duchu této volné formy přehání jak faulovaný italský fotbalista, a i když na některých místech hrozí, že by daná skutečnost mohla být vnímána odlišně, díky této uvolněné formě textu jsou i závažné věci mnohem lépe akceptovatelné. Například dodnes panují předsudky, které mají své kořeny v národnosti a náboženství. Cipolla na toto téma vtipně glosuje: „Italové – třebaže nestudovali průzkum trhu – ovládli obchod [během křížových výprav], z čehož měli značné monopolní zisky. Udělat to Holanďané, Němci nebo Angličané, byli by uváděni v učebnicích historie jako obdivuhodné příklady protestantské etiky a chvályhodní průkopníci protokapitalismu. Protože šlo o Italy, byli označeni za politováníhodné příklady ,hrabivosti‘ a ,bezohlednosti‘ v obchodování.“ (s. 33)