Evgeni Čerepov (nar. 1981 ve Staré Zagoře) – bulharský spisovatel; studoval stavební fakultu, vykonával různá zaměstnání (mj. jako ostraha v hypermarketu), nyní se „na stará kolena“ pustil do studia bulharské filologie. Povídky publikoval v periodickém tisku Sega, Literaturen glas, Literaturen vestnik, Kapital Light, Măžăt a na webových stránkách Litklub, Liternet. Je zastoupen v povídkové sbírce Zeleni razkazi 2 (Zelené povídky 2) vedle renomovaných autorů, jakými jsou Zachari Karabašliev, Kalin Terzijski, Teodora Dimova, Georgi Gospodinov či Michail Vešim. Dobaveno ljato (Léto navíc) je jeho první román. Čerepov žije ve Staré Zagoře.

Na bulharských literárních fórech se už dlouho neobjevila taková záplava nadšených reakcí jako na román Dobaveno ljato (Léto navíc) od Evgeniho Čerepova. Desítky doporučení typu „nejlepší domácí kniha za posledních několik let; literární událost; příběh, který tě hned chytne a až do konce nepustí“ mě zlákaly ke koupi debutového románu autora, který s úspěchem publikoval povídky v různých časopisech a novinách, a zřejmě proto jeho první román vyšel hned v jednom z nejrenomovanějších a největších bulharských nakladatelství.

Hlavní hrdina románu, třicetiletý Lăčezar, se vrací do Bulharska po deseti letech strávených v cizině, kde se živil špatně placenou, nekvalifikovanou prací a kde byl z neznámého důvodu stižen ztrátou paměti. V Sofii se rozhodne, že si před návratem do rodné Staré Zagory trochu procestuje Bulharsko: vyšplhá na nejvyšší balkánskou horu, projede rozlehlé pohoří Rodopy od západu na východ a nevynechá ani černomořské pobřeží. Při tomto putování fungují náhodná setkání, atmosférické jevy či návštěvy známých míst jako rozpouštěče amnézie. Lăčezar si postupně vybavuje příhody z dětství, dospívání i studentských let. U třicetiletého autora udivuje obrovská dávka nostalgie a sentimentu. S idylickým zápalem líčí koulování, vybíjenou, honičku na kolech, dobrodružné výpravy se vzduchovkou, tajnou zemljanku u chaty, hru na detektiva-špiona či nebezpečné lezení po střeše panelového domu, vzpomíná na milostné vztahy i na první literární pokusy. Postava Lăčezara vykazuje řadu paralel s hrdinou románu Saši Stanišiće Jak voják opravuje gramofon. Podobně literárně nosné téma, jakým byl u Stanišiće střet bezstarostného dětství a tragédie války s jejími důsledky, ovšem u Čerepova chybí, Lăčezarovo dětství končí bez „velkého třesku“, do emigrace odjíždí dobrovolně, při návratu nachází rodné město v podstatě takové, jaké je opustil, a ani se nemusí obávat setkání s nepřátelsky naladěným příbuzenstvem.

Aby román nebyl pouhým prolínáním nikterak zvláštních vzpomínek a průměrného cestopisu, kde jediným vzruchem je opakující se motiv bouřky, jsou do románu přidáni neznámí muži v černých oblecích jako prvek záhady a napětí. Čerepov po celou dobu udržuje čtenáře v nejistotě, kdo tito muži jsou a proč Lăčezara pronásledují. Efektní závěr sice prozradí jejich původ, ale příběh ponechává otevřený.

V angažované rovině se román kriticky vyjadřuje ke společenskému problému emigrace mladých na Západ. Lăčezarovo gastarbeiterování je označováno za „bezcílné“ a on sám se „za šest dní v Bulharsku usmíval víc, než za celých deset let v zahraničí“.

Velká očekávání zpravidla přinášejí zklamání a Léto navíc není výjimkou. V kontextu současné bulharské prózy jde jen o lehce nadprůměrné dílo. Jeho předností je přirozeně jednoduchý vyprávěcí styl bez přehnaných ambicí, avšak ke skutečně kvalitní literatuře, která dokáže podmaňovat naléhavostí výpovědi, má dost daleko.