Tom Kristensen: Zmizelé obličeje. Přel. František Fröhlich, SNKLU, Praha, 1962, 101 s.
Tom Kristensen: Vražda v Divadle pantomimy. Přel. Helena Kadečková, SNKLU, Praha, 1965, 82 s.

S dílem Toma Kristensena, předního představitele dánské meziválečné literatury, se čeští čtenáři zatím bohužel neměli možnost podrobněji seznámit. Na začátku šedesátých let vyšel pod názvem Zmizelé obličeje útlý výbor několika Kristensenových povídek v překladu Františka Fröhlicha, o několik let později Helena Kadečková přeložila pro české publikum Kristensenovu detektivní novelu Vražda v Divadle pantomimy. Tyto krátké texty však představují pouze malý zlomek tvorby jinak velmi plodného básníka a prozaika. Tom Kristensen (1893–1974) se proslavil především svými modernistickými experimentálními romány, z nichž za všechny zde jmenujme jeho nejvýznamnější román Zkáza (Hærværk, 1930), a sbírkami expresionistické poezie Pirátské sny (Fribytterdrømme, 1920) a Zázraky (Mirakler, 1922). Kristensenovy krátké prózy z výboru Zmizelé obličeje (vybr. z dán. originálů Vindrosen a Hvad er Heta?, 1934 a 1946) lze též v jistém smyslu označit za experimentální. Literární experiment zde spočívá ve volbě vypravěče, který události a situace jevící se jeho okolí jako všední nahlíží z nezvyklých úhlů pohledu. V první povídce výboru nazvané Co je to smrt? je například smrt ženy zobrazena z pohledu malého dítěte, které si význam slova smrt dosud plně neuvědomuje: „,Ale jak to? Jak to? Mámu přece nic nepřejelo!‘ šeptal si. Houpal bezmocně hlavou ze strany na stranu. Bolelo to, protože tomu ne a ne porozumět.“ V próze Můj vlastní pohřeb je zase průběh pohřebního obřadu popsán samotným nebožtíkem, ironicky komentujícím chování svých příbuzných: „Všichni ostatní odešli do kaple, jako by se tam ocitli docela náhodou, loudali se, jako by se všichni shodli, že teď to tedy budou muset vydržet a už aby bylo po všem.“

V povídce Podivné divadlo nahlížíme divadelní představení, určené přízemním vrstvám „měšťáků“ s poněkud obhroublým humorem, prostřednictvím diváka s  vyššími nároky na umění: „Všecko je v tomhle divadle moudře přizpůsobeno měšťákově žaludku, necudnosti, vypíchané oči a slupky od brambor. Rasputin poznamená ženu, která podle programu má na sobě kožich z Maison Blondel l, když ji dýkou škrábne na prsou. Vypije jed a neumře. Je zastřelen a neumře. Práskají rány z revolverů.“

Také Kristensenova detektivní novela Vražda v Divadle pantomimy (Mord i Pantomimeteatret, 1962) vyniká neotřelým způsobem zobrazení událostí, který nahrazuje poněkud slabší dějovou stránku. Příběh, ve kterém nejde ani tak o to, co se odehrálo, ale jak se to odehrálo, postrádá překvapivé závěrečné rozuzlení, jaké známe z děl Agathy Christie. Pointou zde není konečné odhalení, ale samotný způsob, jakým jsou líčeny jednotlivé vraždy. Stěžejní je přitom kontrast mezi hrůzností vražd a malebným prostředím, do kterého jsou zasazeny. Děj se odehrává v proslulém kodaňském zábavním parku Tivoli, velké zahradě s malebným jezírkem, pestrobarevnými květinovými záhony, veselým divadlem pantomimy, kolotoči a houpačkami. A v tomto ráji na zemi, na samé scéně divadla pantomimy, se skrývá vrah. Uprostřed komického výstupu pantomimického představení, za smíchu dětských diváků, na jevišti umírá Harlekýn. Mezi ševelícími fontánami rozkošného jezírka v zahradě Tivoli vyplouvá z kalné vody mrtvola Pierota.

Přestože Kristensenovy krátké prózy přeložené do češtiny nelze označit za umělecký vrchol autorovy tvorby, jejich četba skýtá zajímavý literární zážitek. Příběhy se nevyznačují originální dějovou linií ani překvapivými závěrečnými pointami – a to ani detektivní novela, kde bychom tuto pointu očekávali. To, čím čtenáře zaujmou a čím se mu zapíší do paměti, je způsob, jakým jsou vyprávěny. Je škoda, že u nás tomuto autorovi nebyla zatím věnována dostatečná pozornost. Snad jednoho dne některý z nakladatelů jeho dílo objeví, nebo sáhne alespoň k reedici.