Socioložka Małgorzata Jacyno z Varšavské univerzity zkoumá ve své první česky vydané knize soudobý kult individualismu. Dnešní člověk podle ní chce „poznat své skryté, nerealizované a často neuvědomované možnosti“. Seberealizace není ani tak realizací „já“, jako spíše poznáváním a zkoumáním sama sebe v různých vtěleních; právě to je dnes ekvivalentem pocitu „vyvolenosti“ či spásy, stejně jako zpověď nahradil „příběh o sobě“, trest terapie nebo výčitky svědomí „zkoumání vlastního sebevědomí“. Podle polské socioložky západní společnosti prošly přechodem od náboženského řádu k medicínskému, přičemž funkce „sekularizovaného kněžství“ se ujala psychologie. Centrem lokálního společenství už není kostel, ale nemocnice.

Další model, který autorka používá k popisu současné situace, je nahrazení staré puritánské morálky novou (a jejich srovnání). Namísto odříkání a pesimismu staré buržoazie postavila podle autorky nová střední třída nové povinnosti: být šťastný, vitální a dynamický, usmívající se, optimistický, zdravý a půvabný; využívat statky, příjemnosti a svobodu. Otylost, neobratné tělo nebo pokleslá nálada jsou v současné kultuře individualismu na pranýři. Zanedbané tělo a malá chuť k životu jsou nejen iracionální, ale i patologické a vyžadují „terapeutickou intervenci“. „Bytí sám sebou“ se podle autorky stalo „profesí“, přičemž dnešní doba nabízí nespočet způsobů-životních stylů, jak to provést. Tyto životní styly nyní „přejímají funkce světonázorových, politických a náboženských postojů“, mají svoje guru, hrdiny a světce – „virtuózy určitého stylu života“.

Autorka se odvolává na klasiky jako M. Maffesoli a A. Giddens, jejichž knihy u nás vycházejí, ale také Richarda Sennetta a Christophera Lasche (1932–1994), kteří česky nevyšli, takže tuto mezeru může Kultura individualismu trochu suplovat. Kupodivu třeba jména G. Lipovetského nebo Davida Brookse bychom ale v její knize hledali marně. Cituje zato velké množství populárních příruček a tzv. poradenské literatury typu Buď asertivní, Umění říci ne nebo Umění říci ano. Jejich obsah autorka hojně převypravuje, volně parafrázuje či dále rozvíjí a interpretuje, ale vlastně nikde s nimi (a jejich autory) přímo nepolemizuje, takže vlastně spíše mezi řádky můžeme vyčíst její vlastní názor. Reprodukuje také názory kritiků terapeutické kultury, podle nichž vede k nestálosti rodiny, snížení aspirací, neschopnosti odříkání a žití jen současností, případně že prosazuje „sice romantický, ale školní výlet“, tedy že jde o nonkonformismus až příliš organizovaný. Spíše implicitně poukazuje na paradoxy a rozpory, do kterých „kultura individualismu“ ústí. Podobně jako autoři knihy Kup si svou revoltu! i Jacyno poukazuje na to, že snaha vymknout se systému vede ke komercionalizaci vzpoury. Návrat k „autentické“ přírodě je zprostředkován vzděláním; spontánnost, kreativita a řízení se intuicí získaly význam „osobnostních kvalifikací“ a jako takové údajně „mohou být předmětem učení“. A zvláště ji zřejmě zaráží, že degradaci rozumu dnes provází „fascinace scientistickými metodami“ a systematické trénování mysli. „Mapy rozumu“, duchovní uzdravování „na kvantové úrovni“ tedy podle autorky vycházejí z vědecké metody, ale zároveň rozum a vědecké uvažování demaskují jako cosi, co vytváří falešný obraz reality. A stranou nenechává ani krajnosti těch, kteří – jako jeden guru – hlásají, že „minulost neexistuje, už jednou byla a nyní není k ničemu potřebná“.

Na to, jaká bude budoucnost „kultury individualismu“, autorka odpověď také nedává, každopádně ji ale představuje jako fenomén komplikovaný a vnitřně protikladný, který bychom neměli nekriticky přijímat. Ovšem jak dnes v západním světě hledat nějakou alternativu?