„Jsem malachitová váza plněná květy podzimu. Vydávám těžkou vůni; snad příliš těžkou pro amorfní milence. Jsem pohár nádherně cizelovaný, plný rubínů rudého vína. Víno se ve mně pění. Jsem všecka zpěněna. Ale jen vevnitř. Má vůně není vůně fialek. Ne, fialky to nejsou. Je to spíš vůně kadidla. Kadidla z oltáře Lásky, Vášně, Opojení. Kdy přijde Velekněz, jenž pochopí? Oltáře, žel, jsou zbořeny a chrámy rozkotány. I ve mně je něco zbořeného. A přece jsem zpěněna. (Ale jen vevnitř!) Kdy přijdeš, Vytoužený, abys uchopil mé cizelované tělo z malachitu (je cizelováno zevně a zpěněno uvnitř), kdy přijdeš, abys je uchopil a tragickým gestem roztříštil v milion střípků?“
(úryvek z torza Hedviky Trunečkové Rouhavé srdce)

Malíř Valentin Popov (nar. na sklonku roku 1947), původem Bulhar, žijící od svých 27 let (čili od roku 1975) trvale v Praze, přijal naši zemi za druhou vlast a cítil potřebu podělit se o pocity z tohoto vnitřního přerodu s novokrajany v samostatné, česky napsané knize Bývalý cizinec s podtitulem Popsané věci a mottem „Lidé z dávnověku malovali vlastními exkrementy. Zůstalo jim to dodnes.“

Žánrově lze po výtvarné stránce vkusně vypravenou publikaci, doprovázenou Popovovými ilustracemi, vymezit jako malířský glosář nebo slovní skicář, jakýsi pêle-mêle z vlastních úvah a zážitků. Autor se projevuje jako bonmotující milovník malování a radostí života, reflektující své (někdejší?) balkánství i realitu nového domova formou deníkových a snových záznamů (hemží se to v nich zakrvácenými i mluvícími zvířaty), ale i intimních zpovědí (skupinová dětská masturbace, vzrušující jízdy načerno městskou dopravou) či anekdotických příhod (vylekání vlastním odrazem v zrcadle na záchodě s dokonalým „vysráním z podoby“ či pomsta nerudnému řidiči trolejbusu v Hradci Králové) – asi nejblíže mají jeho heterogenní texty z let 1985–2005 k aforismům na nejrůznější „vážná“ témata: život a smrt, vztah obou pohlaví, tvorba, umění a úděl umělce, pokus o autoportrét, malířovy vztahy k lidem a světu, politika, příroda, město Praha („Moje město“). Avšak obávám se, že dosíci niterného souznění s dílem tak závažným, jež neváhám označit za sui generis pansofizující souhrn autorova jedinečného Všehomíra, se podaří – žel, Bohu žel! – pouze málokterému vyvolenci literárního Olympu…

Ústřední duchovní trajektorií tvůrčího subjektu je směřování zevnitř ven, jež se stupňuje až v posedlost odstředivým cílením, v požadavek a diktát vnitřní optiky, která je jediná schopna proniknout do metafyzických hlubin jeho nitra a nahlédnout mystické ztajeniny v mysli moudrého muže a navíc kumštýře se vším, co k tomu patří. (À propos – i silozpytná srostitost čili fyzikální konkrétnost vodního živlu mu přináší nepostižitelný úkoj a s ničím neporovnatelnou slast.) Jak sám praví: „Jde o povrch zevnitř: jde o pohled na věci ze všech stran. To znamená zároveň seshora, zespodu, zezadu, zleva a zprava, totiž zevnitř! Nikoli Zvenčí!“ Či na jiném místě: „Jsem uvnitř, vidím zevnitř, vidím ven.“ „Musím dovnitř, abych se mohl dostat ven! Musím se nejdřív ponořit, abych se mohl znovu podívat zvenčí a seshora.“ A ve vnitřním monologu ku svému Já: „Zabýval ses zoufale myšlenkou jak se uplatnit, jak se na to podívat zevnitř.“ A dále ve spojitosti s vodní masou: „Nemůžu vidět povrch zevnitř nebo z boku jinak než se ponořit do vody a ‚Bůh‘ je mi svědkem, že miluji moře a veškeré vody na světě.“ Odtud i všudypřítomná modř – barva romantiků a snílků –, jež bezmála fluoreskuje nad epidermem: „Barva toho, co je nad povrchem lidské kůže, je světlá a modrá! To, co vidím (nevidím), když se dívám skrz povrch lidské figury zevnitř, je podobné tomu, co člověk vidí, když se ponořený ve vodě dívá na její hladinu zdola.“

Prizmatem téže vektorové orientace je přistupováno i k Matce měst, jež spisovateli (jako druhdy Vídeň Macharovi – ovšem ten ve stolici habsburské monarchie viděl zhýralou nevěstku) připomíná krásku luzných vnad: „Prahu, místo, kde žiji, mohu pozorovat zevnitř. Toto skvostné město se mi nabízí podobně jako žena, která se snaží o to, abych proniknul do jejího nitra [opět ta háravá touha být uvnitř!; M. Č.]. Leží skrčená, schoulená, ovinutá kolem řeky, točící se sem tam mezi svými boky a prsy, ponechávajíc nad hladinou některé pobaveníhodné vypoukliny svého roztouženého kopcovitého těla.“ Neméně pozoruhodné (pokud to čtenář nevzdá hned na počátku) jsou Popovovy místy vpravdě dandyovské postřehy o životě („Život = porodnice, márnice… a cosi mezi tím…“) a o pomíjivosti pozemské existence, jejíž ukončení vlastně bývá návratem k počátku: „Mrtvoly nemají pohlaví stejně jako novorozeňata.“ A zuby jakožto věčné memento mori staví člověk kupodivu na odiv právě tehdy, když se směje: „Skelet (kostra) zůstává i po smrti. Svalstvo, pohlavní orgány, mléčné žlázy a mozek + srdce zmizí nejdřív. Neubráním se zjištění, že zuby jsou jediným detailem kostry, který je k vidění po celý život. (A podstata smíchu?)“

Jako jedinec obdařený talentem od Pána Boha holduje něžnému pohlaví: „Mám rád ženu, tudíž jsem lesba? Miluji ženu jako svoji vlastní hlavu a tělo.“ Svou maskulinitu zpečeťuje gnómickým rčením takořka kiplingovského ražení „Neexistují tvrdé ženy, jenom měkcí muži.“ No baže, do ženských vidí jako do průhledné lahve: „Straka a žena jsou si podobné v tom, že obě mají rády lesklé věci. Žena ovšem ví, kolik stojí.“ Je roztomilým výstředníkem (když se jako mladý muž dostal na vojnu, dělal vše, co „nebylo a není přijímáno jako normální chování“) a rád obdivuje vše výjimečné a neobvyklé: „Hadí žena nebo hadí muž jsou lidé, kteří si umí políbit zadek.“

Ovšem skutečně do živého tne tehdy, když se začne strefovat do národních mýtů, pohlížeje na česko-bulharskou alteritu ze své pomezní pozice, oscilující mezi uvnitř (fenomén „bývalého cizince“) a vně (pro Bulhary je už málo Bulhar, pro Čechy ještě není Čech). Bulharsko je u něj pupečně spojeno s idylou dětství (např. když vypráví, jak coby dítě v sofijském řeznictví pozoroval velké tištěné obrázky rozporcovaných prasat a krav a přitahovaly ho stejně jako později barevné kresby vnitřku automobilů). V krajanských kruzích je pokládán spíše za vlažného („Moji krajané? Mám mámu, tátu, sestru, pár přátel. Ostatní jsou Bulhaři.“), ve vládních kruzích za skeptika: „Vynakládat úsilí na budování demokracie na Balkáně… je jako malovat velké nástěnné malby v Japonsku, kde je každou chvíli zemětřesení!“

Na Češích nemá rád jejich nedostupnost („Češi jsou málokdy k sehnání: buď jsou ‚s nervama pryč‘, nebo jsou ‚štěstím bez sebe‘.“), gottofilství („Sofisma volů: Charles Aznavour nenaplnil Carnegie [zde jsem si dovolil oproti Mistrovu originálu jedno g vynechat; M. Č.] Hall, ale Karel Gott ano. Karel Gott je tedy lepší?“), utlačovatelství vůči dětskému proletariátu („Těžce zkoušené dítko Ježíšek musí roznášet dárky. Čechům nevadí zneužívání dětské pracovní síly?! Místo toho, aby to přenechali Dědu Mrázovi, třeba i převlečenému za Santa Clause, který si jako důchodce přivydělává.“), absenci smyslu pro cizí klůcky („Na větvích stromu, rostoucího na chodníku, visí dva hadry. Z činžáku naproti stromu vyjde člověk s dlouhou tyčí a sundá svůj hadr. Vejde zpět do domu. Je to jeden z velmi charakteristických rysů některých Čechů: nevidět druhý cizí hadr, který tam zůstal.“) a postmoderní ráz české umělecké scény („Současné ‚umění‘ v Čechách? = projevy nepochopené zaostalosti.“). Na Žižkově národě naopak chválí jeho prozíravost („Čeští muži jsou vizionáři. Už mnoho let tvrdí, že ‚je to v prdeli‘. Ukazuje se, že mají pravdu. Dnes jsou na prvním místě ve světě ve výskytu rakoviny tlustého střeva a konečníku.“), kutilství („V roce 1876 se Bulhaři pokusili zbavit turecké nadvlády /povstání, krev/. V roce 1876 byl v továrně v Litoměřicích nainstalován první /parní/ výtah.“) a postmoderní ráz české umělecké scény („Na ‚videoklipy‘ se dívám ze záchodu. Tyto věci působí pozitivně na moji peristaltiku, podobně jako videoinstalace v současných ‚galeriích‘.“).

Jako excentrický harcovník neztrácí ze zřetele, co se děje v jeho bývalé domovině, avšak dává přednost informacím z renomované rozhlasové stanice (snad proto, že sídlí v Praze) Svobodná Evropa: „Poslouchám občas vysílání Svobodné Evropy pro Bulhary a zjišťuji, že úroveň tohoto vysílání se blíží úrovni vysílání bulharských vysílačů. Mám často dojem, že vysílání, které nese název Studio Manhattan, je typickým příkladem toho, jak lze prděti mozkem, nikoli tlustým střevem. A co se týče mozkového prdění a tlustostřevního myšlení, soudím, že tzv. srdce má za úkol jenom zásobovat tyto důležité orgány pohonnými hmotami.“

Co více dodat? Nechť slova vykreslená zevnitř (chce se říci až z nejzasutějších útrob břišního labyrintu) prohovoří sama za sebe!