Dámy a pánové, jistě víte, s kým se dnes setkáváme, ale pro ty, kteří by to snad nevěděli, řeknu na úvod, že náš dnešní host je intermediální umělec, performer, básník, fotograf, malíř, hudebník, scenárista a režisér, tvůrce prvního levného filmu o dráze a drahého filmu o natáčení levných filmů, před vámi stojí zástupce generace vše za čtyři zloté a především spisovatel, autor prvního národního hypertextového románu, jakož i prvního románu napsaného odzadu, s jehož obsahem se můžete seznámit za pomocí zrcadla, sławomir mateja, který se běžně skrývá…

Uvítací robot jede jako stroj, jako série z automatu, ta ta ta ta ta ta, jo tak takhle tu vítaj výjimečný osobnosti?, skandál, pokrytectví, ale přeruším ten tok myšlenek, nejspíš jsem se přeslech, jenže slova, co robot hodil do sálu, mi krouží v lebce jako šílená moucha kolem mucholapky, prozradila mou identitu, to snad ne!, čili nepoctivost, nepřipravenost, lajdáctví a normální drzost!, nestvořil jsem si tuhle intersituaci s logem, chtěl bych jí říct, aby nějaká kráva bůhvíodkud na setkání v týhle prdeli zveřejňovala moje osobní údaje, jasně, ještě prozraď jména rodičů, rodný číslo a číslo účtu, blbko, chtěl bych jí říct, ale neřeknu.

… pod uměleckým pseudonymem sławomir shuty, ačkoli někteří ho čtou jako šitý, šutý, šuti, šati a  dokonce i šaty…

A někdy i sytý, a dokonce sjetý, říkám, a doufám, že až na ten první průšvih, no, kdo nic nedělá, nic nezkazí, jedeme na stejný vlně, ale oni se tam na tý druhý straně ani neusmějou, ani jen tak trochu, pod fousy. Ano, ano, různě se to vyslovuje, říkám, ale nezmínila jste ještě, že jsem taky, a možná i  především, cestovatel, smyslem mého života je pustit si pusu nebo sebe na špacír, říkám, pomrkávám, že jsem takovej triper, cool luz chill, právě jsi napravil první nepříznivej dojem, ty vole, a získal sis jejich srdce, no ale možná ne, tohle je monolit prázdnejch obličejů odnaproti, publikum vypůjčený z blázince.

Pomalu mi dochází, s kým mám tu čest, sál je nacpanej skoro po strop, povinná vycházka místního gymplu, nemyslící ksichty, v hlavě jim šrotuje jenom to, kdy už tenhle vopruz skončí a konečně budou moct odejít, natáhnout do plic trochu sena, zHUlit se, zmastit, zkárovat, usnout vzadu v krámě, v posledních řadách probíhá živá diskuse a chichotání, čtyři kočky a pět frajerů, co se mazlej se smartfounama, posílají newsy, mažou si poštu, plní web, orgie visí ve vzduchu, copak to nikdo nevidí, proč nikdo nezareaguje?, umlčte ty hajzlíky jednoho po druhym!, to bych měl říct, ale spíš lituju, že jsem nahlásil do cesťáku jen sto kilásků, mohl jsem říct aspoň dvě stě padesát, dva pět by do sebe zapadlo, ach bože, bože, špatnej výpočet, bludnej kruh, dva pět a všecko by se vyřešilo, zkrátka závan čerstvýho vzduchu.

Vaše umění představuje kritický pohled na současnou skutečnost a pronikavou analýzu kulturních mechanismů, dotýkáte se problému viditelnosti a neviditelnosti určitých vzorů tělesnosti a tyranie ideálů krásy a zdraví fungujících v masové kultuře, v této souvislosti mám dvě otázky, řekněte nám, kde je v současné době místo pro umělce vyjadřujícího odvěké existenciální touhy, který se ale zároveň nepotýká s únavnou každodenností života, tvořícího či snad toužícího po tvorbě umění v dávném uměleckém paradigmatu, v dialogu s tradicí, říká, mám dojem, že se ptá na velikost spodního prádla, uveďte prosím velikost, značku, typ, jak často si prádlo měníte, v jakých časových odstupech si kupujete nové, kdy jste naposledy šopoval, v jakém obchodě, za jakých okolností, byl to klimatizovaný butik anebo jen obyčejný market, kde se nachází?, přijímali tam kreditní karty?, vlastníte kartu, a pokud ano, tak jakou?, jak vycházíte se svou přítelkyní a opravdu jsou důvodem vašich neshod, propíraných v médiích, rozdíly v chápání pojmu francouzské milování?, pokračuje ten hubenej, slušně oblečenej intoušek, ani ho neposlouchám, protože doufám, že to docela ujde, co říká, že mi dělá dobrej marketing.

(…)
Ale už dávno jste nic nenapsal, co vlastně děláte?, říká, tak to jsi prosral, intoušku, pokud jsem tě chtěl před chvíli pozvat na salát z mořskejch plodů, tak teď sis to úplně zkazil, začínáš bejt votravnej, vodrzlej, vejtaha, a vůbec, i když jsem nic nenapsal, tak jaký ale?

Různé divné věci, říkám, za chvíli budu psát o závislostech a o tom, že jsem se popral se zlozvykem a právě proto má cenu být občas závislý, říkám, odpaluju ho bez servítků, už zase skáču přes kaluže, mezitím už tam ale vstávaj a odcházej, spojitost se přetrhla, zkrátka si občas rád zažertuju, říkám, ale ve skutečnosti žertovat přestávám, mám stovky plánů a rozvíjím příběh o nápadech u ledu, otevřenejch projektech a možnostech, který skýtá budoucnost a naplňuje mě předtucha velkýho potenciálu, dívám se na tu mladou v černém a začíná se mi pozdávat, že na ní něco bude, les, stezička, červená karkulka, vyrvu jí věneček, sežeru nákup pro starou a vrátím se domů, normální akce na výjezdu, intoušek na to šlape, třese se z toho vzrušením jako wałęsa během stávek v loděnicích, přitakává jako pejsek z auta s hlavou na pohyblivým krku, ale neposlouchám, neumím to, mám úkol v sexvizi, a když intoušek zmlkne a vyčkávavě čučí, odpálím, že skuteční spisovatelé už neexistují, protože skuteční spisovatelé se nevyhýbají experimentu, neschovávají hlavu do písku před francouzákem opilé múzy, ale všechno se mi tam uprostřed mele jako v míchačce.

Fajn, fajn, intoušek je spokojenej, že reaguje tak bystře, slepuje další větu tázací, ale ta hovadina je tak komplikovaná, že nevím, jak do toho, poslepu se vyhýbám klackům hozeným pod nohy, oni mezitím bez skrupulí odcházej ze sálu, zmítám se jak ryba v síti, pokouším se vklouznout do nějaký role, upřímnej, jednoduchej kluk, James Dým, chci z toho nějak vybruslit, ale on vidí, že to nemá smysl, všechno končí a poprosí mě, abych přečetl ukázku z knihy.

S tím čtením ukázek to je klasická scéna, ale já už mám obvyklý ukázky nacvičený, takže nečtu, ale dělám drahoty, jako a ze které knihy, a pak, že nerad čtu svoje věci, a potom, že moje dikce za nic nestojí a bez dikce, to je jako bez ruky, a pak, že nejsem spokojený s tím, čeho jsem dosáhl, ale on celou dobu prosimvás, prosimvás, protože to je stálý bod programu, až nakonec vidím, že se ta malá taky jakoby usmívá, že prosimvás a teprve v tom okamžiku se chytám a začínám něco recitovat zpaměti, chci mít hlas jako zvon, hle, Lenin deklamující svůj červencový manifest, ale skončilo to spíš nějakým pištěním, takže se ostentativně začínají vrtět, najednou vstává typ ve vlněným sáčku, určitě frustrovanej cvok, tady musí probíhat nějaký krvesmilstvo, nízkorozpočtový Twin Peaks, vždycky se najde nějakej vopruzák, podej jim prst a sní ti mozek. Užíváte moc vulgárních slov, říká no, no, a  pokud to tak bude dál, on odchází, uši už mu brní, a to ještě za peníze daňového poplatníka!

(…)
Co mě v těch prdelích ještě nepotká!, uštvali by člověka, znesvéprávnili, ale nekomentuju to, jenom ještě jednou, tentokrát hlasitěji, říkám, ale je tady u vás opravdu pěkně, výborná, živá diskuze a určitě bych chtěl zase přijet, přijedu a přivezu novou knihu, zase se potkáme a popovídáme si, klidně do rána, tak jsem to navlík a mrknu na mladou, hodí po mně okem, vstává a odchází, za ní zbytek, cvoci, už se couraj po chodbě, schválně protahuju krok, ani nemusím moc, protože mě chytá ředitelová a  předává mi ilustrovaný dějiny města a dopis s gratulací od starosty, někdo nás ze strany fotí, takzvanej kronikář.