Román Já Ona Ty (Aná Hija Anti) vyšel v roce 2000 v Bejrútu a při jeho popisu se jen těžko vyhneme adjektivům jako první, jediný, průkopnický a výjimečný. Jeho autorka Ilhám Mansúr byla v době vydání etablovanou spisovatelkou feministicky laděných románů a svou další knihou se pokusila prolomit jedno z tabu muslimské společnosti: otázku ženské homosexuality.

Já Ona Ty (v originále jsou všechna zájmena v ženském rodu) je prvním a zatím jediným arabským románem, jehož hlavní hrdinkou je lesba, pro kterou není vztah se ženou pouhou substitucí nedostupného uspokojujícího heterosexuálního vztahu či dekadentním rozptýlením (jako tomu je v díle Vůně gazely spisovatelky Hanán aš-Šajch). V knize navíc vystupují další homosexuálně orientované ženské postavy. Arabští literární kritici román nepřijali s otevřenou náručí. Samar Habib, autorka zatím jediné monografie pojednávající o otázce ženské homosexuality na Blízkém východě, ve své knize Female Homosexuality in the Middle East (2007) zastává názor, že kritiky byly k Ilhám příliš tvrdé, a ačkoliv mají pravdu v tom, že kniha není žádný literární skvost, přehlížejí ve své homofobii a předsudcích vůči homosexuálům to podstatné: otevřené zobrazení vnitřního života lesbicky orientované ženy.

Je důležité nezapomínat, že homosexualita je považovaná za trestný čin ve třinácti ze sedmnácti arabských států (za její praktikování je možné uložit různé druhy trestů od pokuty přes bičování a vyhoštění ze země až po trest smrti) a všeobecné povědomí ji považuje za úchylku, nemoc, kterou je potřeba léčit, cosi nechutného, nepřirozeného a hříšného. Zároveň se tresty ve většině případů vztahují na homosexualitu mužskou, jejíž existence je na rozdíl od té ženské přiznávaná. Mužské homosexuální postavy se v moderní arabské literatuře objevují snad až v překvapivě hojném množství. Na ženskou homosexualitu je však tradičně pohlíženo pouze jako na zmiňovanou náhradu za absentujícího muže. V tomto světle je Já Ona Ty skutečně revolučním dílem. Jeho hrdinka o muže nestojí, neumí si představit, že by s některým strávila život. Přitahují ji výhradně ženy.

Přestože se kritiky převážně shodly, že román má slabou kompozici a kromě struktury postrádá i logiku, stal se na nějakou dobu mezinárodním bestsellerem. Není bez zajímavosti, že obzvláštní zájem o něj projevil saúdskoarabský trh (Saúdská Arábie je spolu s Íránem jedinou zemí, kde je možno uložit za „spáchání“ homosexuality zmiňovaný trest smrti). S literární kritikou knihy nelze než souhlasit. Ano, román, který zůstává jedinou vlaštovkou na tomto poli, je průkopnický a snad napomůže k postupné změně postoje arabské společnosti k sexuálně odlišně orientované menšině, ale v okamžiku, kdy odhlédneme od jedinečnosti a vyzývavosti tématu, zůstane nám slabý příběh, v němž se to hemží nereálnými postavami, jež pronášejí dialogy šustící papírem a plné účelových klišé.

Román se odehrává během libanonské občanské války, která však nemá pro děj samotný žádný hlubší význam. Hlavní postavou je vysokoškolačka Sihám, již od dětství přitahují ženy a je v zásadě stereotypním prototypem butch lesby („mužatky“). Svou první partnerku poznává během studií v Paříži, odkud ji její matka poté, co odhalí podstatu vztahu své dcery s její spolužačkou, odváží zpět do Libanonu. Tam navazuje Sihám nejprve vztah s jednou z postarších přednášejících na univerzitě, která románek záhy ukončí, neboť se vrátí ke svému milenci a Sihám se vášnivě zamiluje do další učitelky, mladé liberální Lajál (její předlohou je autorka sama). Ta ale Siháminy city neopětuje. V románu je sice několikrát naznačeno, že ji ženská krása nenechává zcela chladnou, avšak má přítele v zahraničí a chce se za něj provdat. Poslední z trojice hlavních postav představuje Lajálina sousedka Mimi. Vdaná matka dvou dětí, která udržuje poměr se svou sousedkou „Stařenou“, propadne stejně jako Sihám Lajálinu kouzlu. Jak Sihám, tak Mimi se snaží Lajál přesvědčit, že lesbická láska ženu uspokojí mnohem víc než láska heterosexuální. Děj je prokládaný Siháminou poezií, s jejímž psaním jí Lajál, jakožto její učitelka, pomáhá. Básně jsou však stejně slabé jako dialogy a čtenáři dříve nebo později začne vrtat hlavou, proč Lajál Sihámin zájem hraničící se stalkerstvím stejně jako neustálé výpady Mimi vlastně toleruje.

Autorčiným záměrem dozajista nebyl obraz Libanonu jako země plné leseb, pro které ne znamená ano a své preference vnucují ostatním velmi invazivně. Přesto tak román pro čtenáře nezatíženého předsudky ve finále vyznívá.

Román Já Ona Ty přes veškeré své nedostatky nadále zůstává výjimečným dílem. Od jeho vydání uplynulo už dvanáct let. A stále jsme se nedočkali žádného jiného autora či autorky, kteří by měli dost odvahy kopnout do vosího hnízda netolerance a vdechnout život postavě, jež by svou odlišnost nedeklamovala v prázdných frázích a dokázala by čtenáře přesvědčit, že na lásce není nic špatného. I když choděj holky s holkama.