Třetí kniha královská (Melachim gimel) izraelské spisovatelky Jochi Brandesové vyšla v nakladatelství Garamond jako první svazek edice Kochavim, věnované izraelské literatuře. Kniha se odehrává, jak napovídá její název, v období panování králů Saula, Davida, Šalomouna a Jarobeáma. Vypráví o rozdělení jednotného Izraele na dvě království – jižní Judsko (s centrem v Jeruzalémě) a severní Izrael.

Davidovská látka je v moderní literatuře poměrně oblíbená, za všechny uveďme ironický monolog starého krále Davida v Hellerově Bůh ví, detektivní Zprávu o králi Davidovi Stefana Heyma či Davida a Batšebu švédského spisovatele Torgnyho Lindgrena (všechny tři knihy vyšly také česky). V knize Brandesové však hlavní slovo nemá král David. Jak sama v jednom rozhovoru říká, zajímají ji pohledy žen, cizinců, lidí, kteří byli poraženi – tedy těch, kteří nepíší historii. Hlasy promlouvající v knize Brandesové patří princezně Míkal, vojenskému veliteli z rodu edómských králů Hadadovi či potomku zavržené saulovské dynastie. Oproti biblické tradici je zde král Saul vykreslen jako zásadový, moudrý a skromný král, alespoň tak jej popisuje jeho dcera Míkal:

„Já nemám na vybranou,“ vyrážel ze sebe rozzlobeně, když viděl naše nádherná roucha, „ani Jónatan. Lidé od krále i od dědice koruny očekávají, že se budou objevovat v královských rouchách. To si lid přeje. Ale vy? Není nejmenší důvod, abyste krátké dny svého mládí trávily na vítězných přehlídkách a dusily se v hedvábí a drahokamech, namísto abyste si hrály v pohodlných lněných šatech jako ostatní děvčata“ (s. 134 – 135).

Židovský král David je zde naopak vyobrazen jako pravý opak Saulův: nedrží slovo, jde si tvrdě za svým cílem stát se králem, k čemuž používá nejrůznějších intrik a lží. Dozvídáme se například, že pelištejského obra Goliáše zabil Elchánan, syn Jaareho. David však svého přítele Elchánana podvedl, obrovu hlavu ukradl a přinesl Saulovi – právě za tento čin pak dostal za ženu Míkal, Saulovu dceru.

Budeme-li však číst Bibli pozorně, zmínku o tom, že Goliáše zabil Elchánan, opravdu nalezneme (konkrétně v 2Sm 22,19), v Bibli (a pozdější tradici) je však mnohem větší pozornost věnována verzi, v podle které Goliáše zabil David oblázkem z praku. Příběhy jsou mocné, dokonce mocnější než meče, jak je neustále v Třetí knize královské opakováno. Sama Jochi Brandesová o svém psaní říká: „Ve své knize jsem si vymyslela pouze malou část, devadesát pět procent toho, co jsem napsala, je v Bibli, biblických příbězích, jiných knihách, Novém zákoně nebo v překladech Bible. Chtěla jsem vyprávět příběh z izraelského úhlu pohledu, neboť Bible, kterou známe, je judská.“
Brandesová naráží na to, že se po Šalomounově smrti jednotné království (které existovalo alespoň podle biblické tradice) rozdělilo na severní Izrael (v němž byl ustanoven králem Jarobeám) a jižní Judsko s centrem v Jeruzalémě, jemuž vládl Šalomounův syn Rechabeám. Přes jeho nedostatky (především zvýšil už tak velice vysoké daně, které uvalil na lid Šalomoun) je biblické vyprávění nakloněno davidovské dynastii, jejímž je Rechabeám pokračovatelem. Naopak Jarobeám dal podle biblické zprávy vyrobit dva zlaté býčky, jež nechal postavit v Danu a Bét-elu a řekl svému lidu: „Zde jsou tvoji bohové, Izraeli, kteří tě vyvedli z Egyptské země!“(1Kr 12, 28). Také další izraelští králové jsou vesměs líčeni negativně jako ti, kteří „konali to, co je zlé v Hospodinových očích“. Kniha Jochi Brandesové je vystavěna na biblických postavách a faktech, její vyprávění je barvité, napínavé – a také fiktivní. Brandesová v něm netvrdí, že objevila ztracenou Bibli Izraelského království, její kniha nepřináší senzační objevy a nejde ve stopách historické pravdy, ukazuje svým čtenářům pouze jiný úhel pohledu. Tento pohled je do značné míry velmi moderní – jeden z hrdinů knihy, královský výběrčí daní Šlomam rekapituluje svoji životní situaci takto:

I přes hrozné okolnosti mého narození […] jsem se cítil synem štěstěny. Mohl jsem žít se svou životní láskou, udržovat vřelý a blízký vztah se svou matkou i se svými adoptivními rodiči a být otcem krásného a zdravého dítěte. Měl jsem samozřejmě i těžkosti, hlavně v práci – ne vždy jsem našel odpověď na utrpení a chudobu, na které jsem narazil, ale s většinou problémů jsem se vypořádal úspěšně a těšil se z lásky a obdivu Efraimských, kteří byli v mých očích bratry mého kmene (s. 381 – 382).

Obdobnou výpověď by zcela jistě mohl podat dnešní spokojený izraelský regionální politik, milující manžel a otec. Nalezla snad Jochi Brandesová esenci lidského štěstí a spokojenosti, jež se proplétá tisíciletími, a spojuje tak dnešního člověka s tím starověkým? Zdá se mi spíše, že se tu setkáváme s hrdiny, kteří jsou blíže člověku dnešnímu než tomu starověkému: jsou tolerantní vůči menšinám etnickým a náboženským, mají sociální cítění a jsou monogamní (Šlomam například slibuje své milé, že si nikdy nepořídí druhou ženu), pouze se jejich příběh odehrává v exotickém prostředí starověkého Izraele.

Nabízí se zde srovnání s jiným historickým románem, a to se Salambo Gustava Flauberta. Flaubert v něm také nabídl jiný úhel pohledu: pro svůj román si nevybral téma punské války ani pohled vítězného Říma, ale období žoldnéřské vzpoury v Africe – z pohledu dějin vítězů téma marginální. Jednou z hlavních postav Flaubertova románu je Salambo, fiktivní kněžka bohyně Tanit a Hamilkarova dcera, vyznačující se krásou, statečností a spalující vášní k nepříteli svého otce. Stejně by se dala charakterizovat princezna Míkal ve Třetí knize královské, která svého muže Davida přes všechnu jeho ctižádost – a navzdory jeho zjevnému nepřátelství vůči Saulovi – miluje. Zde podobnost obou knih končí, nalezneme však mezi nimi zásadní rozdíl: Flaubert svoji „archeologickou báseň“ (jak bývá jeho román někdy označován) vypráví v er-formě, o psychologii postav, o tom, jak Salambo nebo vůdce vzbouřenců Matho mysleli, jak prožívali lásku mileneckou či náboženskou, se nedozvídáme téměř nic. Snad proto, že si Flaubert byl vědom neproniknutelnosti mentality starověkého člověka, jsou jeho postavy – oproti historickému románu Brandesové, jenž je postupně vyprávěn v první osobě ze třech tří různých pohledů: z pohledu vojáka, princezny a krále – hodnověrnější.

Knihy Brandesové jsou v Izraeli velmi oblíbené mezi čtenáři (Brandesová patří k nejprodávanějším autorům v zemi), zároveň je však nejeden literární kritik viní z povrchnosti. Autorka na výhrady kritiků dává odpověď: „OK, jsem populární autor. Ale i populární literatura může být kvalitní, může mít hlubokou hodnotou pro čtenáře.“ Připustíme-li tedy existenci kvalitní populární literatury, Třetí kniha královská by do ní bezpochyby patřila. Neočekáváme-li, že se bude držet všech biblických faktů, odpustíme- li autorce některé prohřešky vůči pravděpodobnosti postav, musíme Třetí knize královské přiznat velmi zajímavé a přínosné momenty.

Prvním z nich je způsob, jakým její autorka pracuje s biblickými postavami – dává prostor těm nejrozporuplnějším: princezně Míkal či prvnímu izraelskému králi Jarobeámovi. Míkal, jedna z tragických postav v Bibli, je nejznámější z příhody, o níž vypráví 6. kapitola 2. knihy Samuelovy:

Když Hospodinova schrána vstupovala do Města Davidova, Míkal, dcera Saulova, se právě dívala z okna. Viděla krále Davida, jak se točí a vyskakuje před Hospodinem, a v srdci jím pohrdla. [...] David se vrátil, aby požehnal svému domu. Tu Míkal, dcera Saulova, vyšla Davidovi vstříc se slovy: „Jak se dnes proslavil izraelský král! Pro oči otrokyň svých služebníků se dnes odhaloval jako nějaký blázen.“

V biblických verších následujících po této epizodě je pouze konstatováno, že „Míkal, dcera Saulova, neměla děti až do dne své smrti.“
Právě tato Míkal vypráví ve Třetí knize královské příběh ze zcela jiného úhlu pohledu – z pohledu ženy ze saulovské dynastie, jejíž velkou část dal král David povraždit. Také první izraelský král Jarobeám zde dostane prostor k tomu, aby čtenáři objasnil své modloslužebné jednání, pro které je v Bibli zavržen: na rozdíl od davidovské dynastie (jež měla sídlo v Jeruzalémě a mohla přinášet oběti v Chrámě) představuje Jarobeám nábožensky a etnicky pluralitní a svobodnější model vlády.

Snad největší zásluhou Brandesové knihy je však dobře vyprávěný příběh, který upoutá čtenářovu pozornost od svého začátku a udrží si ji až do konce. Velkým dílem přispívá k potěšení z příběhu jedno tajemství, jež autorka postupně skrze své promlouvající hlasy rozkrývá, jemuž se však tato recenze zcela záměrně nevěnuje, a plně ho tak ponechává čtenáři, který si Třetí knihu královskou bude chtít (ve skvělém překladu Terezy Černé) přečíst sám.