Druhá kniha českého novináře Břetislava Turečka Nesvatá válka o Svatou zemi: Málo známá zákoutí nelítostného boje mezi Židy a Araby přináší přůřezový pohled na nejsledovanější konflikt současného světa.

Autor se snaží celou problematiku předvést v její nesmírné komplikovanosti, či přímo paradoxnosti. Varuje, že člověk zde nemůže dát na první dojem: vousatý Palestinec, který vede plamenné řeči o nutnosti osvobození mešity al-Aksá zpod izraelské okupace, může být ve skutečnosti agentem izraelské tajné služby; a pod vizáží hladce oholeného mladíka se zrcadlovými brýlemi, který na ulici pobaveně okukuje a halasně komentuje západní turistky, se zase může skrývat „tipař Hamásu pro příští teroristický útok“. Zároveň ale uvádí i pozitivnější příklady: zdůrazňuje třeba, že je nutné striktně rozlišovat protiizraelské postoje politických představitelů Íránu a prostých Íránců, takže navzdory Mahmúdu Ahmadínežádovi íránští Židé neprojevují příliš ochoty stěhovat se do Izraele. A právě z Íránu také pochází bývalý izraelský prezident Moše Kacav, který dokonce prostřednictvím rozhlasu osobně persky oslovuje íránskou veřejnost: „máme v srdcích perskou kulturu a mentalitu, cítíme velkou náklonnost k íránské historii“.

Ač se Židé, jak Tureček ukazuje, mnohdy k ne-Židům chovají jako rasisté, na druhé straně píše i o židovských snahách najít ztracené židovské kmeny. Jedním z takových etnik je kupodivu kmen Paštúnů (ač se z něj jinak rekrutuje velké množství protiizraelských teroristů), skupina indických Židů Bnej Menaše nebo jistá peruánská komunita, jejíž příslušníci konvertovali od katolictví k protestantismu a pak k židovství (a mnozí pak přesídlili do Izraele). Autor přitom připomíná i u nás známější teorii o možném chazarském původu východoevropských Židů.

Turečkovi jde přitom o pokud možno vyvážený pohled, přičemž jeho prognóza budoucnosti konfliktu není příliš povzbudivá: zarputilí extremisté jsou podle něj „na obou stranách a jejich zahraniční podporovatelé od Spojených států po Írán nedopřejí Svaté zemi pokoj“. Snaží se přitom přímo o nacházení jisté „symetrie“. Když tedy napíše, že se mezi Palestinci vyskytli během druhé světové války tací, kteří se dali do služeb nacistů a kupříkladu se podíleli na vyvražďování jugoslávských Židů, hned musí v zájmu korektnosti či spravedlnosti dodat: i u Židů se našli lidé, kteří měli podobné snahy (zástupce Třetí říše prý – z dnešního hlediska neuvěřitelně – oslovili s tím, že pokud Berlín uzná budoucí židovský stát a umožní tam neomezené přistěhovalectví z Evropy, Židé nasadí desítky tisíc bojovníků k boji proti Britům). Když píše o palestinských teroristech, hned připojí, že i Židé se zvláště v době boje proti Britům dopouštěli teroristických aktů (z některých těchto teroristů se pak stali významní politici). A když referuje o tom, jak Židé hanobí starý islámský hřbitov tím, že přímo v jeho areálu staví jakousi budovu, hned dodává, že Palestinci se k témž hřbitovu už dříve chovali stejně nepietně.

Tato symetričnost má ovšem své meze. Zatímco Židé zřejmě nechtějí žít pod palestinskou správou, Palestinci v okupované části Jeruzaléma prý sice nadávají na izraelskou vládu a jeruzalémskou židovskou radnici, ale zároveň „desítky tisíc z nich ve skrytu duše doufají, že se nikdy nedostanou pod palestinskou správu a že i kdyby nakonec přišla nějaká mírová dohoda, budou nadále využívat výhod izraelského sociálního systému“. Dále autor pojednává třeba o organizaci ICAHD (Izraelský výbor proti demolicím domů) i o další Izraelcích bojujících za zájmy Palestinců. Důslednost, s níž tito Židé bojují proti úřadům vlastního státu, podle Turečka dokládá, „jak rozdílné světy mezi Středozemním mořem a Jordánem existují. Na straně Palestinců se totiž právy Izraelců nezabývá vůbec nikdo.“ Autor dokonce tvrdí, že debaty a hádky uvnitř izraelské společnosti o tom, jak vnímat své arabské okolí, jsou mnohdy „vyhrocenější než samotný izraelsko-arabský konflikt“. Tyto vnitřní rozepře také velmi poutavě rekapituluje. Referuje například o ultraortodoxních Židech, kteří bojují proti existenci státu Izrael; ten totiž podle nich nemohou zakládat lidé, ten může vzniknout jen z boží vůle až s příchodem Mesiáše. Reprodukuje názory izraelského historika Šlomo Sanda o tom, že izraelský národ je pouhý velmi nedávný „konstrukt“, jehož existence se v minulosti nedá dokázat. Jedna kapitola nese dokonce název SHIT (Self-hating, Israel-threatening) Židé a pojednává o seznamech „škůdců“, které sestavují pravicově orientovaní Židé. Tureček konstatuje, že mnozí se na seznam asi dostali neprávem, ovšem u některých Židů by prý protižidovskou nenávist (tedy sebenenávist) nevylučoval. Je přitom škoda, že text mimoděk vzbuzuje představu, jako by se jednalo o něco nedávného, a přitom jde o jev velmi starého data (vzpomeňme K. Marxe, H. Heineho či O. Weiningera), v literatuře dobře popsaný (viz třeba knihu Jewish self-hatred: Anti-semitism and the hidden language of the Jews od Sandera L. Gilmana).

Pokud jeden český recenzent Turečkově knize vytýkal přemíru citátů, tak já ji naopak chci pochválit za to, že autor uvádí úctyhodné množství zdrojů, které jsou u nás neznámé a v českých knihovnách většinou i nedostupné. Zato ale mnohdy naopak ignoruje knihy, které k danému tématu vznikly u nás, jako Paměť a genocida. Úvahy o politice holocaustu od Pavla Barši či Odvrácenou tvář palestinsko-izraelských vztahů od Yehudy Lahava. A také ona zmiňovaná „symetričnost“ podle mne místy narážela na jisté limity, jako když třeba autor označuje Palestince, kteří Židům pomáhají dopředu odhalovat chystané palestinské atentáty, a tím zachraňují lidské životy, jako „kolaboranty“. Přesto je ale možné prohlásit, že do nesmírně komplikovaného, vnitřně jaksi zacykleného a mnohovrstevnatého příběhu, v němž neexistuje černá a bílá, ale – jak říká – „mnoho odstínů šedi“, se autor celkem úspěšně pokouší vnášet alespoň nějaké světlo.