Vlivný francouzský politický myslitel a historik Alexis de Tocqueville (1805–1859) měl v Čechách dlouhou dobu poměrně smůlu. První překlad jeho knihy (Příhody kapitána Královny lilií) vyšel až roku 1926, zato z Demokracie v Americe, která je dodnes považována za nejlepší knihu, jakou kdy o Spojených státech napsal nějaký Evropan, vycházely jen časopisecké ukázky. To se naštěstí změnilo po roce 1989, kdy v nakladatelství Academia vyšla jak Demokracie v Americe, tak Starý režim a Revoluce. Navíc o jeho díle obsáhle psali třeba sociolog Jan Keller v Dějinách klasické sociologie nebo antropolog Ivo T. Budil, který ho srovnával s Arthurem Gobineauem. Jestliže pravicový think-thank Občanský institut o Tocquevillovi vydal dvě kratičké, několikastránkové brožury, pak jiný think-thank, Centrum pro studium demokracie a kultury, které chce přispívat „rozvoji demokratické politické kultury a připomíná nezastupitelnost křesťanských hodnot patřících k základním zdrojům evropské civilizace“, letos vydal naopak velmi obsáhlou monografii Alexis de Tocqueville. Prorok demokracie ve věku revoluce (o rozsahu 555 stran), a splatil tak alespoň částečně český dluh vůči francouzskému klasikovi.

Britský historik Hugh Brogan (1936), který se dlouhodobě věnoval dějinám Spojených států, se v této knize obsáhle zabývá francouzskou společností Tocquevillovy doby i jeho šlechtickými předky (zdůrazňuje, že „až do konce svých dnů byl šlechticem, a pokud to nevidíme, nemůžeme mu porozumět“), především se ovšem detailně a ze všech možných stran zabývá samotným Tocquevillem. Tak se dozvídáme, že už jako dítě byl „sebestředný, ale nikoli potměšilý“, dále „rozmazlený a zhýčkaný“, což prý „vysvětluje určité rysy v jeho dospělém charakteru“. Na jeho tělesné konstituci podle Brogana „nebylo vůbec nic nápadného. Měl subtilní postavu a jeho výška nepřesahovala 5 stop a 6 palců… V konturách jeho hlavy a ve výrazu tváře určitě nebylo nic, co by naznačovalo, že jde o muže více než běžné inteligence. Jeho způsoby byly klidné a důstojné, ale poněkud chladné“ (pro ty, kdo touží vědět to přesně: 162 cm).

Historik podrobně líčí i Tocquevillovy celoživotní potíže se zdravím i způsob, jakým se s nimi vnitřně vyrovnával, hojně přitom cituje z Tocquevillových dopisů a zápisků: „Má morální bytost, která není bytostí animální, se zřejmě začíná zaměstnávat mou tělesnou zdatností a přehání její neduživost. Jsem zděšen tím, jak mnoho má představivost ulpívá na mých žaludečních bolestech a jak ji odvádí od veškeré chuti do života, od všech budoucích nadějí… Více než čehokoli jiného se bojím toho druhu morální slabosti, která tak snadno zmenšuje jedinou lidskou vlastnost, kterou skutečně uznávám, energii.“ Mnohé citáty čtenáře přivádějí hluboko do intimních zákoutí Tocquevillovy osobnosti: „Nikdy nebudu šťasten, není ve mně žádná harmonie. Přes své omezené schopnosti cítím obrovské touhy, přes své křehké zdraví mám nevyjádřitelnou potřebu jednání a emocí; navzdory náklonnosti k dobru mě přepadají vášně, které mě od něj táhnou pryč.“

Autor charakterizuje i Tocquevillův náboženský vývoj, v rámci něhož se od katolictví přiklonil k deismu, přičemž odmítl „celý aparát organizovaného křesťanství“. Podle Brogana ovšem „toto odhození zastaralého duševního balastu vedlo nikoli k úlevě, nýbrž ke krajní úzkosti“. Nadále ale hlásal, že nevíra je nepřirozená a že „jedině víra je trvalý stav lidstva“. Před smrtí se vyzpovídal a přijal svátost oltářní, z čehož ovšem autor rozumně nevyvozuje dalekosáhlé závěry: „nebudeme tak troufalí, abychom předpokládali nějakou jistotu ohledně jeho posledních myšlenek. Existují intimní sféry ducha, které si vynucují mlčení.“

Podrobně autor vykresluje Tocquevillovu politickou kariéru i průběh jeho zahraničních cest, zvláště těch pro jeho dílo nejvýznamnějších, do Spojených států amerických, kam jel oficiálně za účelem zkoumání amerického vězeňského systému. Zde ovšem autor zmiňuje třeba i to, že se Tocqueville společně se svým společníkem zdržoval sexuálního styku, takže se pak svěřoval: „Naše ctnost zůstává stále nedotčena, ale začínáme civět na ženy s nestoudností, která se stěží hodí k zástupcům vězeňského systému.“ Brogan tedy neopomíjí ani Tocquevillův sexuální život a manželství, naštěstí přitom nezachází do žádných fyziologických podrobností, ale zato jej velmi zajímá Tocquevillův emocionální vývoj, i jeho ženy, a to od počátku jejich vztahu až do Tocquevillovy smrti.

Nejpodstatnějším tématem, procházejícím napříč celou knihou, je ovšem vnitřní svár, který samotný Tocqueville vyjádřil takto: „Když hovořím s nějakým šlechticem, pak přestože nemáme ani dvě společné ideje, přestože všechny jeho názory, přání a myšlenky jsou protikladné mým, zároveň cítím, že patříme ke stejné rodině, že mluvíme stejným jazykem, že si navzájem rozumíme. Mohu mít raději nějakého ,bourgeois‘, ale je to cizinec.“ Podle Brogana (což ovšem není nijak převratné zjištění) byl Tocqueville „zachycen mezi dvěma světy, neschopen spočinout v jednom, v němž se narodil, neschopen vykročit s důvěrou do druhého, který viděl neúprosně vyrůstat před sebou“. Tocqueville v tomto směru tvrdil: „Mám rád demokratické instituce svou hlavou, ale jsem aristokrat svými instinkty, to znamená, že pohrdám davem a mám z něj strach. Vášnivě miluji svobodu, zákonnost, respekt k právům, ale nikoli demokracii.“ To autor komentuje slovy: „V mnoha ohledech vášnivě neměl rád nový svět, do něhož byl zatahován, a přesto se rozhodl ho akceptovat, nejen protože to byla vůle Boží, ale protože s Bohem souhlasil.“

Brogan napsal svoji knihu ne suchým, abstraktním vědeckým jazykem, ale jazykem živým, který se nebojí patosu, bonmotu či básnické zkratky (jako ostatně mnozí anglosaští autoři). O svém objektu pojednává s velkými sympatiemi, ba – nebojím se říct – s hlubokým vcítěním a láskou, to mu však nijak nebrání polemizovat s některými závěry, ke kterým ve svých knihách Tocqueville dochází, nebo kritizovat autory, jimiž se inspiruje (k jednomu takovému „podivnému seznamu“ jmen autor poznamenává, že „některé z jeho položek určitě poškodily Tocquevillovo uvažování“). Tak podle autora byl Tocqueville například „hluchý ke všem otázkám ženských práv a v tom byl očividně pozadu za svým velkým současníkem a přítelem J. S. Millem“. Jako historik a sociální vědec se podle Brogana opíral o čistě sekulární analýzu, ale když se jednalo o hodnoty, „bylo náboženství nepostradatelné“. Tvořilo podle Brogana „základní součást jeho bytosti, zformovanou už v dětství. Naneštěstí nebyl schopen překročit kulturní omezení svého katolictví, jež ho provázelo od kolébky. Zůstal neschopen jakkoli sympatizovat s protestantstvím nebo alespoň uznat jeho vitalitu. Dokázat jedno nebo druhé by od něj vyžadovalo relativistické uznání omezenosti vlastního kréda, ale on měl ve své duši až příliš úzkosti, než aby se toho odvážil.“ Pokud Tocqueville tvrdil, že centralizace, tento protiklad svobodné vlády, byl už výtvorem starého režimu (a existovala tedy již před rokem 1789), pak Brogan namítá, že vlády staré monarchie byly silou, která více byrokratizovala než centralizovala, a města a vesnice se těšila významné autonomii. Tocquevillův popis prezidentské funkce v politickém systému USA shledává Brogan „neuspokojivým“ a vytýká mu i to, že neříká téměř nic o Kongresu a ani „nic podstatného“ o politických stranách. A Tocquevillův slavný aforismus: „Neznám zemi, kde vládne obecně vzato menší nezávislost ducha a méně opravdové svobody diskuse než v Americe“ přímo označuje za „nesmyslný“. Brogan ale Tocquevilla neodsuzuje, naopak se snaží hledat odpověď na otázku, co Tocquevilla přivedlo k takovým názorům. Všímá si toho, že pasáže, v nichž Tocqueville Ameriku vychvaluje, jsou naplněny informacemi a konkrétními podrobnostmi a díky své reálnosti jsou přesvědčivé. Naopak pasáže odsuzující tyranii většiny a podobné „strašáky“ jsou psány ve velmi odlišném tónu, a podle Brogana je skutečným předmětem jejich zájmu Francie. Tocquevillova výmluvnost se na takových místech dává dle autora do služeb „ani ne tak vědy jako politické rétoriky, protože se snaží ovlivnit názory těch, od nichž se očekává, že budou jeho čtenáři“. Tocqueville v Broganově interpretaci „odsuzoval to, co dnes nazýváme diktaturou, aniž by konkrétně uváděl Napoleona Bonaparta“.

Brogan konstatuje, že Tocqueville chtěl přesvědčit své krajany, že o demokracii má smysl usilovat a že všechny alternativy by byly horší. Autor ironicky dodává, že „historie mu dala za pravdu a Francie poté, co zkusila téměř všechno jiné, v průběhu 20. století tocquevillovskou republiku akceptovala. Ale skutečnost, že Francouzům trvalo zhruba století a čtvrt, než dospěli do tohoto bodu, dokazuje, jak obtížný úkol si Tocqueville postavil.“ A obtížný úkol to představuje jistě i pro jiné země, včetně té naší, která je oproti Západu opožděná nejen ve vydávání a poznávání Tocquevilla.