V roce 2001 založil rozhlasový novinář Mikuláš Kroupa (mimochodem syn disidenta a výrazné politické postavy 90. let Daniela Kroupy a bratr investigativce Janka Kroupy) sdružení Post Bellum, neziskovou organizaci, jejíž členové, většinou mladí historici a novináři, shánějí vyprávění pamětníků, kteří prožili dramatické střety s totalitní mocí – nacistickou nebo (častěji) komunistickou. Tato vyprávění jednak uchovávají (audionahrávky i jejich přepis na internetu), jednak popularizují, zprvu především prostřednictvím Českého rozhlasu. Vrcholem tohoto popularizačního snažení byl letošní galavečer k výročí 17. listopadu, kde několik nejstatečnějších dostalo ceny Paměti národa před objektivy kamer ČT1; scénář napsal Jan Svěrák a nechyběly politické špičky. A dalším výrazným produktem této popularizace je kniha Ještě jsme ve válce: komiksový sborník, kde se nad scénáři členů Post Bellum Mikuláše Kroupy, Adama Drdy a Davida Bartoně vystřídalo třináct českých (a slovenských) kreslířů převážně mladší generace. Účel je jasný – přístupnou, nikoli však triviální formou oslovit generaci, která Český rozhlas neposlouchá a nad galavečerem asi taky ohrnula nos.

Oslovení kreslíři stáli především před výzvou, jak výraznou nadsázku nastavit, aby to příliš nesrazilo vážnost oněch dosti tragických příběhů. Nejjednodušší cesta byla ta realistická, která nutně nemusela znamenat rezignaci na přednosti komiksového vyprávění – názornost a zkratku. Tou se také vydala většina kreslířů, byť samozřejmě míra realismu je u každého jiná: od eklektického stylu Toy Box v příběhu Milušky Havlůjové Ten kluk přece nic neudělal, jehož některá okna jdou až na hranici srozumitelnosti, přes „švejdíkovskou“ černobílou robustní kresbu Vojtěcha Šedy (Česání bílého medvěda) až po nejpoutavější, nejakčnější příběh svazku, epické Borské povstání, kde pojetí Petra Včelky připomíná slavné „ábíčkovské“ dobrodružně-naučné komiksy Miloše Nováka Příběhy psané střelným prachem. Do oné málo známé historie o komplotu komunistických bachařů v roce 1950 toho Včelka s Kroupou vměstnali na 24 stran až plýtvavě mnoho – příběhy jednotlivých vězňů, často hrdinů druhé světové války, dobový kontext včetně vraždy Jana Masaryka a především zápletku kolem bachaře Petrlíka, prospěcháře a sukničkáře, jehož neopatrnost a naivita posloužila konstruktérům provokace jako záminka. Borské povstání by vydalo na samostatný komiksový román, kde by mohly být podrobněji odvyprávěny a okomentovány především předchozí osudy vězňů – i samo povstání je málo známou kapitolou komunistického teroru, další takovou je střelba esenbáků do nic netušících tábořících skautů.

Zároveň se ukazuje, že ani výraznější nadsázka těm (ne)dávným příběhům nemusí ubírat na síle. Když Vhrsti pojme hrdinství i příkoří Leopolda Färbera zvaného Hurvínek svou obvyklou kresbou, která jinak bývá určena spíše dětem pod deset let, dokáže tak zachytit tragikomičnost některých důležitých situací (trhavina schovaná v kamnech, skleněné oko vypadlé při bití u výslechu). Ale umí i zvážnět: když německý voják ubližuje malé židovské dívce nebo když se v továrně hlasuje o souhlasu s trestem smrti pro Miladu Horákovou. Naopak méně se vedlo Václavu Šlajchovi, který – docela pochopitelně – dosadil v příběhu Luboše Jednorožce do lidských rolí zvířata, podobně, jako to udělal Art Spiegelman v ikonickém díle Maus, které Kroupa v doslovu uvádí jako hlavní inspiraci celého souboru. Šlajchův expresivní styl totiž potřebuje příliš mnoho prostoru, přičemž rytmus vyprávění se zde zadrhává na nadbytečných oknech. Naopak chybí vysvětlení pozadí příběhu a jeho jednotlivých peripetií a v závěrečném medailonu se o Jednorožcovi dozvíme navíc další detaily z pozdějších let, které si zasloužily být do komiksu také zapracovány. Bez onoho medailonu komiks sám o sobě působí nedořečeně, ba trochu prázdně. Právě míra, s jakou musejí medailony doplňovat komiksové vyprávění, často rozhoduje o výsledném úspěchu: čím méně, tím lépe.

Některá díla jsou pouze ilustracemi, jiná mají charakter kompozičně skvěle vystavěné, ba pointované povídky – především Ohromný kotouč slunce od Miloše Mazala a Adama Drdy, který je rámován dramatickou situací na pochodu smrti z Osvětimi, nebo psychologické drama „neškodného“ konfidenta StB, jehož smutný omyl je vystižen již v názvu povídky Chytřejší než oni. Vcelku je vydání sborníku Ještě jsme ve válce pochopitelně mimořádně přínosným krokem, který kromě onoho propagačního efektu směrem k mladým může mít efekt také opačným směrem – že totiž ta starší generace začne přehodnocovat svůj vztah ke komiksu jako k čemusi dětinskému. A vnucuje se ještě jedno přání – aby z některého z těch osudů (anebo klidně z úplně jiného) vzniklo dílo, které nebude sloužit (sebelepší věci), ale obstojí samostatně, působivostí komiksového vyprávění, k němuž se čtenáři budou vracet nikoliv proto, aby si v rychlosti připomněli, jak kruté byly totalitní režimy, ale kvůli síle příběhu jako takového a originalitě jeho pojetí. Ale to jsme zpátky u jedné těžko dosažitelné mety, o níž už byla řeč.