Už z dálky upoutají pozornost kopce slaniny na švédských stolech, nakrájené na plátky, kostičky a špalíčky a navršené na stříbrných podnosech. Celý sál je ponořen do tmavožlutého světla, nízko zavěšené lampy ve stylu Tiffany září, i když venku ještě vůbec není tma. Nade dveřmi vyřezávaná dřevěná tabulka s nápisem Monte Luco, na podlaze vínový koberec, na stěnách tmavé táflování. Matthias Harms má zkrátka pocit, že se ocitl uprostřed noční můry. Kéž by tu tak byl i Günther, jak bylo původně v plánu, ten by teď jistě celou scenérii velmi uštěpačně komentoval a hned by mu tím pozvedl náladu. Jízda vlakem z Hamburku neprobíhala právě optimálně. Cesta se zbytečně protáhla, protože kvůli náhlé nevolnosti na záchodcích na nádraží nejprve zmeškal přípoj a pak vlak ještě kvůli nehodě na trati nekonečně dlouho stál někde mezi stanicemi; navíc neustále vypadával signál, a telefonát s matkou se mu tak ani při nejlepší vůli nepodařilo dokončit. Na vině byly hory, tunely a špatné počasí. Do hotelu na zahájení konference nakonec přece jen dorazil včas, jenom se už nestihl vykoupat a smýt ze sebe tu noc strávenou ve vlaku, jak původně zamýšlel. Ale zase mohl cestou déle pracovat, což je dobře. Navíc v Meranu svítí slunce a je nečekaně teplo. A na víkend na horách se přece jen těšil.

Míří k němu kolega, kterého už zná z jiných konferencí, Hermann Manfred nebo také Manfred Hermann, nemůže si to zapamatovat. Vítá se s ním, jako by byli nerozluční přátelé, popadne ho za rukáv a táhne ho za sebou do sálu. Matthias má slušné vychování, a tak se nebrání.
Hermann Manfred vybere pro oba místo v rohu, Matthias se poslušně protáhne podél stolu a zaujme místo na dřevěné lavici s polštářky, které okamžitě sklouzávají. Sál se pozvolna začíná plnit.

Přisednou si k nim další tři muži, jeden na lavici, dva na židle, představí se, podají si ruce, Matthias zaslechne jméno Hermanna Manfreda ve správném pořadí a okamžitě ho zase zapomene, nikdo u stolu nemá jmenovku, kterou měli připravenou na pokoji. Pak tam všichni sedí a čekají, až to vypukne, rozkročmo, se zkříženýma rukama a bradou přitaženou k hrudi, jako jeleni chystající se k útoku, a Matthiase pobaví, když vidí, že servírka, která přichází pro první objednávky nápojů, má na sukni koženou nášivku jelena a na blůzce knoflíky z paroží. Všichni si dají pivo. Dnes je na programu „společenský večer“.

Manfred Hermann poposedává na polštářku, nahlíží přes ostatní do sálu a konstatuje: „Je tady hrozně málo ženských.“
„Kdo se chce s pacienty vždycky na všem shodnout, nemá na takové konferenci co dělat,“ prohodí Matthias. Má to být vtip, ale jeleni u stolu souhlasně přikyvují. Proto už Matthias radši drží jazyk za zuby. Všichni se potí, je tu horko a značný hluk – očividně sedí u jediného stolu, kde zavládlo mlčení. Ale už je tady pivo, a tak mají na chvíli o zábavu postaráno. Na sklenicích jsou obrázky jedlí.

Aby zábava lépe plynula, zatáhnou se v určitém okamžiku dveře mezi jídelním sálem a foyer a někdo poklepe nožem na skleničku. Povstane muž v mysliveckém lodenovém saku a pronese krátkou uvítací řeč. Matthias ho zná, mluvili spolu po telefonu, jmenuje se Huber a organizuje celou konferenci. Během řeči se všelijak pitvoří, přejíždí si rukou po obličeji a druhou ruku má přitom celou dobu zastrčenou v kapse u kalhot. Podle intonace a výslovnosti souhlásek lze jasně poznat, že je místní. Požádá je, aby věnovali pozornost rámcovému programu, představí zvláštní hosty – na každý den je pozván hlavní řečník –, a všichni se otočí, když ukáže směrem k Matthiasovi. Vyjmenuje změny programu a pak se pokusí o vtip – Kolik psychologů potřebujete, když chcete vyměnit žárovku? – a nakonec všechny vybídne, aby si pochutnali na slanině, co hrdlo ráčí, a pro případ, že by si ještě někdo nevšiml, ukáže oběma rukama směrem ke švédským stolům. Dokonce se nezdráhá vysvětlit, jak se slanina vyrábí – zvláštní způsob uzení, sušení vzduchem, ušlechtilá plíseň, celá šunka, domácí vepřové. Následuje potlesk, společenská zábava je tímto oficiálně zahájena. V pozadí vyhrává monotónní hudba.

Matthias ani nemá chuť na jídlo, ale ostatní už vstali a obklopili švédské stoly a on si tam sám připadá ztracený. S talířem v ruce tedy pomalu obchází od jednoho podnosu ke druhému a netuší, co si vybrat. Slaninu vlastně nemá rád, ale ze slušnosti si vezme několik nahrubo ukrojených plátků; salát s kousky zeleniny a spoustou majonézy obsahuje dobrých padesát procent perlové cibulky. Kousky másla ve formě čtyřlístků vyndali z mrazáku, ještě na nich stojí kapičky vody. Řízky samozřejmě už dávno vystydly, salát si může každý namíchat sám ze sterilované zeleniny, která je nakysle cítit (zelené fazolky, zelný salát, červená řepa).

Nakonec má Matthias na talíři v podstatě jenom chléb, obří krajíc pšeničnožitného chleba, suchou chlebovou placku se zvlněným povrchem, o níž doufá, že bude chutnat jako knäckebrot, a půlku nízkého kulatého bochánku s různým kořením. Je přesvědčený, že ho zná z dovolené, kterou tady jako dítě strávil s rodiči. Ještě si pamatuje, jak tehdy, když se na túře zastavili u pramene, otec nabral vodu do plstěného klobouku a dal všem třem dětem napít. Byla to vražedná túra. Jinak si z té dovolené nevybavuje už skoro nic. Je to dobrých čtyřicet let.

Jedí zase u svého stolu v rohu, servírka jim nese další pivo, jeden z mužů ukáže směrem k Matthiasovu talíři a prohodí: „Tomu říkám vyvážená strava.“
Matthias se přátelsky ušklíbne a přitom přemýšlí, jak se muž jmenuje. Prve při představování mu nerozuměl, protože tak huhňá.
„Tak to jste tedy vy,“ nadnese druhý, který se alespoň srozumitelně představil jako Geierhofer, kolega z Rakouska; má pozoruhodně hladce oholený obličej, košili zapnutou až úplně ke krku, ale bez kravaty. „Ten s těmi obsesemi. Nedávno jsem četl váš článek.“
„To je pěkné,“ odvětí Matthias. Pusu má plnou chleba.
„O tom taky bude zítra vaše přednáška?“
„Který článek to byl?“
Geierhofer se zatváří zaskočeně, pak pozdvihne pravý koutek úst – levá polovina obličeje zůstane po celý večer více méně nehybná – a přizná: „Abych byl upřímný, nemůžu si vzpomenout. Byla tam nějaká žena a spousta zkratek.“
„To jsem taky četl,“ ozve se huhňa.
„Kde bude zítra ta přednáška?“ zeptá se Hermann Manfred.
Matthias se zamyslí. „Ve velkém zasedacím sále. Jmenuje se, tuším, stejně jako ten kůň.“
„Hafling,“ doplní huhňa.
„To je kůň?“ diví se Geierhofer. „Mně to zní spíš jako jméno pro hobita.“

Tím se konečně podaří prolomit ledy. Brzy se všichni dohodnou na tykání, Geierhofer jim přitom zatají křestní jméno, očividně se za něj stydí. Matthiasovo předsevzetí, že nebude moc pít, upadne po třetím pivu v zapomnění. Potřebuje tekutiny, na talíři má málo másla a slaniny na tu horu pečiva, a chléb, co si přinesl, se nedá ani zdaleka popsat jako vláčný.

Pátý muž, který s nimi sedí u stolu, je klidný a rezervovaný, mladší než všichni ostatní, šlachovitý a urostlý s blonďatým knírkem (nejspíš to bude homosexuál). Jmenuje se Thomas, ale nabídl jim, aby mu říkali Tommy, je to Švýcar, ale přesto mluví téměř bez přízvuku a bydlí v Kolíně nad Rýnem, což Matthiase nepřekvapuje. Je zřejmé, že všechno dělá střídmě – nejí příliš mnoho, ani příliš rychle a jedno pivo mu vydrží déle než ostatním. Studuje psychoterapii a má krátce před závěrečnými zkouškami. Když rozhovor začne váznout, obrátí se k Matthiasovi: „Ty se tedy specializuješ výhradně na obsese, pokud tomu dobře rozumím.“
„Rozumíš tomu dobře.“
„Pane bože, to je ale náročné.“ Thomas se přihlouple zasměje. „Před časem jsem měl jeden případ a nejdřív mi vůbec nedošlo, že jde o obsesi, bylo to dost děsné. Celou dobu se mnou chtěl diskutovat a obávám se, že na mě byl moc inteligentní.“
„To znám,“ poznamená Hermann Manfred.
Matthias se hlasitě rozesměje.
„Stejně – mě to zároveň tak nějak fascinovalo,“ prohodí Thomas.
„Pacienti s obsesí, to je mor,“ konstatuje Geierhofer.
„To rozhodně,“ odpoví Hermann Manfred.
„Přijdou mi fascinující,“ opakuje Thomas.
„To už jsme slyšeli,“ poznamená Geierhofer.

Matthias skloní hlavu, aby ostatní neviděli jeho úšklebek. Tenhle Geierhofer se strnulou polovičkou tváře se mu líbí čím dál tím víc. Ostatní se začnou bavit o Thomasově případu a Matthias náhle ztratí nit hovoru. To se mu obvykle nestává. Ale naproti němu sedí Hermann Manfred a s velkou chutí pojídá majonézový salát s perlovými cibulkami, mechanicky do sebe tu hrůzu hází a přežvykuje, pohyby čelistí lze velmi dobře pozorovat. Matthias z něj nemůže spustit oči.

Najednou slyší, jak Geierhofer nahlas říká: „Takže další tři dny tady budeme mluvit jenom o obsesích. Pokud teď okamžitě nenajdeme jiné téma, půjdu na pokoj a umyju se dezinfekcí.“

Servírka nese další pivo. Matthias se znovu může soustředit. Vypadá to, že měl na kolegy u stolu štěstí, má pocit, že už dnes večer nebude muset vstát a hledat si příjemnější společnost. Pokud tedy někdo nezačne mluvit o politice nebo si Hermann Manfred nedojde pro další porci salátu.

Huhňa, který má notně prořídlé vlasy, s výjimkou o něco hustšího chomáčku nad čelem, si ubrouskem střídavě otírá koutky úst a zpocené čelo. Je z Bavorska. Ukáže se, že umí celkem dobře vyprávět vtipy a má téměř nevyčerpatelný repertoár. Bohužel v jeho huhňání mnohé zanikne, ale Matthias se i přesto baví, protože mu přijde směšné už jenom to, že muž pokaždé vybuchne smíchy ještě před pointou.

Ve chvíli, kdy si ostatní odejdou pro dezert, ulpí Matthiasův pohled na zadnici servírky, která se právě pro něco sehnula, a na mysl mu přijde Boxli, na něhož si už léta nevzpomněl. Když vedle něj na lavici znovu dosedne kníratý Thomas a nerozhodně zírá na opuštěný krajíček biskupského chlebíčku na talířku, dostane najednou Matthias chuť o Boxlim vyprávět. „Měl jsem jednou psa, byl to taky Švýcar. Boxer,“ prohodí.
„Opravdu?“ zajímá se Thomas. „A jak to, že to byl Švýcar?“
„Přidal se k nám, když jsme byli na dovolené. Museli jsme ho propašovat přes hranice.“
„My jsme taky mívali psa, vždycky hned jednoho za druhým, samé voříšky,“ vypráví Thomas. „Nejradši jsem měl toho, co se jmenoval Bello. Tenkrát jsem byl přesvědčený, že je to originální jméno.“
„Ten náš se vlastně jmenoval Max, podle Maxe Schmelinga. Ale protože to byl Švýcar, říkala mu žena vždycky Boxli.“
„Ano, už dávno. Nového už jsme si nepořídili. Museli jsme ho dát uspat.“
„Proč?“
Matthias objeví na dně sklenice nějaké drobky, naklání sklenici sem tam, aby se přesvědčil, jestli se náhodou drobky nerozpustí. „Už nevím. Myslím, že byl nemocný.“
Thomas pokračuje: „Nám jednoho přejelo auto.“
„Každopádně jsme ho utratit museli, to muselo být,“ doplní Matthias a jedním lokem dopije pivo, i s drobky.
„Ani to nebyla frekventovaná ulice. A řidič ještě ujel. Slyšel jsem tupý náraz, zrovna jsem byl v kuchyni, vím to naprosto přesně, a když jsem vyšel ven, abych se podíval, co se stalo...“
„Psům přece dříve či později vždycky nakonec něco je,“ poznamená Matthias.

Pak se ke stolu vrátí Rakušan Geierhofer, také s biskupským chlebíčkem, a nakonec i Hermann Manfred, který hrdě ukazuje talířek s neforemnou kopou dezertu a oznamuje, že se mu podařilo ukořistit poslední porci tiramisu. Huhňa z Bavorska zůstává nezvěstný, servírka přijde pro prázdné sklenice, objednají si další pivo a Matthias přesune myšlenku na to, jak za sebou Boxli tahal zadní nohy, opět do části mozku zodpovědné za archivování sentimentálních vzpomínek. Rozhlédne se, zadívá se na vitrážové lampy a dá si předsevzetí, že ještě před spaním dožene zmeškanou koupel. Přihne si ze sklenice čerstvě natočeného piva.

Hermann Manfred mu poklepe dezertní lžičkou na hřbet ruky. „Co je vlastně s tím tvým přítelem, s Güntherem – jak že se jmenuje dál? Ten se taky přihlásil, ne? A většinou přece jezdíte spolu.“
Matthias odtáhne ruku a nenápadně si ji otře o ubrus. „Nemohl, přítelkyně ho drží doma, je těhotná a každý večer zvrací.“
„Večer?“ diví se Geierhofer.
„Já teda radši zvracím o samotě,“ prohlásí Hermann Manfred.

V tu chvíli se vrátí huhňa z Bavorska, obličej má plný rudých skvrn a v jeho pohledu probleskuje cosi šíleného. Skloní se k Matthiasovi a ne právě tlumeně mu zašeptá do ucha: „Vidíš tu ženskou tam vzadu? Myslím, že mě každou chvíli někam odtáhne. Znám ji z ‚Hraniční poruchy osobnosti a nových médií’. Vždycky si bere rovnou dvoulůžák, jestli víš, jak to myslím.“
„Tu taky znám,“ poznamená Geierhofer. „A vím, jak to myslíš.“ Ale huhňa už je pryč.

Matthias se rozesměje. Začíná se cítit opravdu dobře a je rád, že pozvání na konferenci přijal. Už aspoň potřetí za večer slyší z nějakého neviditelného reproduktoru song „Anton z Tyrolska“. Mimoděk si začne pobrukovat, ale hned toho nechá, protože se vedle něj dá do zpěvu Thomas a přidá se k němu Geierhofer, oba hulákají čím dál tím hlasitěji a nakonec vstanou, dají si ruce kolem ramen a opřou si o sebe hlavy. „Z našich gigaštíhlých lýtek holky šílí...“ zpívají. Pak se ukloní, Geierhofer si sedne, ale Thomas zůstane stát a pokouší se o další píseň. Očividně ji nezná, protože improvizuje text i melodii. Nakonec se rozhodne zakončit vystoupení vroucím, táhlým tónem ve stylu operní árie, přitom rozpřáhne paže a vypne hruď, Matthias a oba ostatní se už nemohou udržet smíchy, Geierhofer se houpe na židli a hrozí, že se každou chvíli zvrhne, a Hermann Manfred pobaveně bouchá dlaní do stolu.

Později si objednají grappu. Servírka se potí a je cítit po aviváži, Matthias pozoruje nášivku jelena na sukni a přemýšlí, jestli by se něco takového líbilo Anke. Napadne ho, že jí po příjezdu zapomněl zavolat, ale to nevadí. To není důležité. Rozumějí si i tak. A i když byla včera trochu divná a skoro nemluvila, on si tím teď rozhodně nenechá zkazit náladu, budou mít ještě dost času na to, aby si promluvili a všechno probrali, a kromě toho už je teď úplně mimo, piva přestal už dávno počítat.