Julien Gracq (1910–2007) je autor zařazovaný k tzv. druhé surrealistické vlně. Gracqova prvotina Na argolském zámku k tomuto literárnímu proudu také patří, za surrealistické dílo ji označil sám André Breton. V originále kniha vyšla v roce 1945, česky vyšla o půlstoletí později v překladu Miroslava Drozda.

Už na začátku knihy ve Slovu ke čtenáři nám vypravěč sděluje, že se budeme třást. A celý příběh opravdu obestírá nevysvětlitelné tajemno a pochmurnost. Tři postavy – Albert, Herminien a Heidi – se setkávají na zámku Argol, a jak příběh postupuje, každým okamžikem čekáme, kdy přijde jejich smrt, která je v každé stránce tíživá a hmatatelná. Čtenář se spolu s hlavními postavami neustále pohybuje na tenké hranici života a smrti. Albert je pochmurný, hloubavý myslitel a rozervanec, s Herminienem ho váže těsné pouto přátelství, jsou úzce propojeni myšlenkami i činy. Herminien přivádí na Argol nevyslovitelně spanilou a chytrou ženu Heide, která se stane osudovým článkem v příběhu. Naruší rovnováhu mezi dvěma přáteli, a tak nevyhnutelně musí dojít k tragédii.

Všimněme si nyní symbolů a odkazů, kterých Gracq užívá. Prostředí, které je popisováno v knize, navozuje způsob, jakým romantičtí spisovatelé viděli divoké krásy přírody a tajuplná zákoutí lidské duše. Ať už je to bouře nad temným lesem, opuštěný hřbitov v zátočině, kde písek smazal jména z křížů, anebo samotný argolský hrad, až drákulovský, asymetrický a samozřejmě s tajnou chodbou: všude cítíme jisté mystično a rozervanost. Tyto motivy ovšem nelze označit za čistě romantické. Romantismus se jimi inspiruje, podobné nálady ale lze spatřovat i v příbězích středověkých nebo mytických.

Výjimečnost Heide je naznačena hned po jejím příchodu, kdy sluneční paprsky utvoří kolem její hlavy jakousi svatozář, a označí ji tak za osobu, která bude hrát významnou roli. Zároveň je jí už od začátku předurčeno zemřít. Albert totiž ještě předtím, než se s ní setká, vyryje její jméno na jeden z náhrobků v zátočině. Nakonec je skutečně pohřbena na tomto místě.

Dalším zajímavým okamžikem je obraz, kdy oba přátelé jdou každý po jiném břehu řeky, jdou naprosto souběžně a jejich spřízněnost je posílena zrcadlením ve vodní hladině. Každý z nich může ve vodě spatřit dvojníka sama sebe a zároveň vedle sebe vidí dvojníka své duše. Je to předehra k činu, který mezi nimi má nastolit rovnováhu: předehra v pravém slova smyslu, neboť následuje Herminienova nebe se dotýkající varhanní improvizace v kapli vysoko nad propastí. Snad vše je symbolické. Opět se vrací motiv balancování na hraně mezi žít a nežít a kraj propasti je k tomu naprosto nejvhodnějším místem. Podobně hraničící a vypjatá atmosféra na nás dýchá, když se všichni tři vydají plavat na širé moře a najednou se nemůžou zastavit, plavou stále dál, i když vědí, že už nebudou mít síly na cestu zpět k pevnině. Jsou u vytržení, vedeni jakousi výzvou. I tehdy balancují na hraně.

Když už byla řeč o hudbě, je třeba poznamenat, že právě ona, a to především wagnerovská, je Gracqem velice často zmiňována. Působí jako něco nedosažitelného, něco, co už slova neobsáhnou, něco, čím se lze dotknout druhého břehu. Časté odkazy na Wagnera nemohou být náhodné. Wagnerova hudba zcela zapadá do atmosféry argolského zámku. Chce obsáhnout vše a je nesmírně hluboká, dotýká se smrti. Gracq konkrétně zmiňuje Lohengrina, což je Wagnerovo hudební drama čerpající námět ze středověké staroněmecké legendy. V souvislosti s Heide je popsán odkaz na Valkýru, ta je zase součástí Wagnerova nejvelkolepějšího čtyřdílného cyklu hudebních dramat a je to postava ženy-bohyně smrti, která má sílu brát a dávat život. Heide skutečně v Gracqově díle tuto roli hraje. Ač sama nakonec zemře, je postavou přinášející do zámku dech smrti.

Ještě jeden aspekt wagnerovské hudby je úzce spjat s Gracqovým dílem, a to tzv. nekonečná melodie. Při poslechu máme dojem, že žádná fráze nekončí, naopak se neustále jedna přelévá v další a další, jako by se člověk neustále nadechoval, aniž by vydechnul. Stejně tak když čteme argolský zámek, máme dojem plynulého přelévání jedné věty v druhou. Gracq používá dlouhá, složitá souvětí, která onen pocit nekonečného plynutí evokují. Celá kniha zároveň neobsahuje jedinou přímou řeč. Postavy sledujeme jakoby shora, ale zároveň jsme uvnitř pocitů a myšlenek každé z nich. Mluví se naprosto minimálně, jde především o vnitřní dojmy postav, o proud jejich vědomí.

Autor také zajímavě pracuje se slovy, v textu narážíme na řadu výrazů zvýrazněných kurzívou. Čtenář je tak nucen tato slova číst s mnohem větší pozorností: kdyby daná slova nebyla kurzívou, text nebude tak naléhavý a určité situace nevyzní tak důrazně.

K této knize je nejlepší sednout si někam do temného kouta a přečíst ji naráz. Jen tak se rozezvučí všechny její aspekty.