V těchto dnech vychází pod názvem Rozhovory (Entretiens, éd. José Corti, 2002) soubor rozhovorů, které spisovatel Julien Gracq (*1910) poskytl v období let 1970 až 2001 nejrůznějším tazatelům. Ačkoli se Gracq nenechával vyzpovídat příliš často a leckým, množství zodpovězených otázek dovoluje čtenáři souboru obohatit si představu o tomto spisovateli, ať už mluví o tom, jak pracuje, jak přistupuje k výběru námětu, postav, jaké je jeho pojetí románu a jaký má obecně postoj k literatuře, nebo popisuje své jiné zájmy, vztahy s lidmi od literatury i odjinud, vyjadřuje své názory na politiku, dějiny apod. P. Kéchichian v článku v literární příloze Le Monde uvádí, že většina z otištěných textů (rozhovory pocházejí z let 1970 až 2001) pravděpodobně není ani přímým zápisem spontánní Gracqovy promluvy. Kéchichian je přesvědčen o tom, že spisovatel text korigoval, promýšlel každé slovíčko a každou čárku. Z knihy je zřejmé, že se Gracq nerad vyjadřuje o důvěrných věcech, stejně tak není ochoten pronášet obecné soudy o světě. Rozhovory se tak točí téměř výhradně kolem literatury, kolem procesu psaní, významu textů. O to cennější jsou pro dokreslení, někdy i pochopení Gracqova díla. Kritik M. Lindon v Libération (17/1) zdůrazňuje Gracqovu zálibu v ironických odpovědích, ale především vyzdvihuje jeho schopnost mluvit jasně a střídmě, což činí jeho rozhovory o to zajímavějšími. Cituje: "Při psaní románů se člověk ochudí. Alespoň já k psaní tudíž nemohu přistupovat lehkomyslně, musím to opravdu moc potřebovat. Vím, že toho zas tolik k napsání nemám."

Julien Gracq (vlastním jménem Louis Poirier) se narodil r. 1910 v St. Florent-le-Vieil u řeky Loiry, mezi městy Nantes a Angers, a v této obci žije dodnes, zcela vzdálen literárním kruhům a jiným společenským povinnostem. Po studiích v Nantes, pak na slavném lyceu Jindřicha IV. v Paříži a posléze na Ecole Normale Supérieure a Ecole libre des Sciences Politiques se od roku 1937 věnuje literární tvorbě (tehdy začal psát knihu Na argolském zámku) a zároveň dráze profesora na různých lyceích.

Gracq je básník, romanopisec, dramatik, esejista. V nakladatelství José Corti vydal osmnáct knih.

Úryvky:
Mé psaní bývá přerušováno různými přestávkami, takže nemohu tvrdit, že bych měl jediný způsob práce. Už několikrát se mi stalo, že jsem více než rok nic nepsal. Když píšu, nepracuji pravidelně, nemám žádné předem stanovené hodiny, jen se vyhýbám tomu, abych pracoval po večeři, což mi nevyhnutelně přivodí nespavost. Zbavit se myšlenek na to, co jsem přes den napsal, mě stojí spoustu času. Jediné o co se snažím, když píšu delší příběh, román, je nemít dny, kdy pracuji, příliš narušené, rozkouskované. Potom je totiž o to těžší navázat ve vyprávění na přesně týž tón, v jakém jsem přestal. Prakticky nikdy nepracuji víc než dvě hodiny denně; pak už potřebuji jít ven, trochu se projít. Když píšu kratší text, který vyžaduje velké soustředění, chůze mi často pomáhá téměř mechanicky doladit určitou větu, která se mi pořád nelíbila: je to jako když se prosévá mouka. Věta, která mi ke konci procházky zůstane v hlavě, poté, co jsem ji celou cestu všemi směry obracel, se většinou zbaví všeho zbytečného. A když ji po návratu srovnám s tou, která zůstala doma na papíře, někdy zjistím, že se mi podařilo z ní cosi šťastně vypustit, něco tam upěchovat, prostě pročistit ji.
Jinak mám spíš své zvyky a určité materiální nároky. Nepíšu tam, kde je hluk, na příliš živých místech, nikdy nepracuji venku. Místností nesmí nikdo procházet; potřebuji uzavřené, klidné prostředí, být sám. Těžko by se mi psalo jinde než u okna, nejraději jsem na venkově, kde se dívám do krajiny, do dáli. (...)
Píšu jako skoro každý, začnu od začátku a končím koncem; jedinou výjimkou byla jedna má divadelní hra. Píšu pomalu a pracně, jako když válíte sněhovou kouli. Věta se často nabaluje, jen co ji tak nahodím, různými odnožemi a epizodami, jež mají tendenci neustále se množit a které pak musím krátit. Škrtá se mi špatně. Téměř u každé věty připisuji na okraj kousky, útržky, jež se vztahují k větě další: je to taková návnada.
Z rozhovoru J. Gracqa s J.-L. de Rambures (kráceno)

Zvolil jsem si pseudonym, už když jsem začal vydávat své texty, chtěl jsem jasně oddělit literární činnost od své práce učitelské. Pseudonym neměl žádný zvláštní význam. Chtěl jsem jen, aby hezky zněl a aby jméno i příjmení mělo dohromady tři slabiky. (...)
Opravdu nemám moc rád, když mám někoho zvát do své kuchyně (nicméně oceňuji, že mi Ponge umožnil podívat se do té jeho, což bylo velmi obohacující). Nerad ukazuju své rukopisy. Zčásti proto, že je to mylná kuchyně, nadívaná často zavádějícím vpisováním a škrtáním, protože já mám sklon poté, co napíšu slovo, hned ho zas škrtnout a povětšině opět vrátit, jako bych potřeboval mít stránku pořádně začerněnou, z důvodů spíš plastických než literárních. To jsou takové ty spisovatelské tiky, s nimž není potřeba laškovat. A pak možná je v tom i trochu té sebelásky, značně stendhalovské: ukazovat své rukopisy je jako ukazovat své nitro. (...)
Naše doba je poznamenána přehnanými nároky na rychlou komunikaci, na vhled do soukromí. Po každém politikovi se dnes chce, aby byl neustále na očích, schopen přímého, důvěrného dialogu s občany. A něco podobného se žádá i po spisovatelích vzhledem k čtenářstvu, přitom ale hlavním posláním spisovatelů je psát knihy, pokud možno kvalitní, a ne "klábosit v rádiu", předvádět se v televizním estrádách anebo diskutovat o knížkách s dětmi na základce. To přeci nemá žádný velký smysl ani dopad, a každý má právo se toho stranit.
Z rozhovoru J. Gracqa s J.-P. Dekissem (kráceno)