O tom, nakolik jsou lidé podobní zvířatům, či nakolik vlastně jsme trochu divnými zvířaty, mnozí autoři uvažují často a rádi. Otázka toho, nakolik u zvířat existují analogie náboženských kultů (hlavně v podobě tzv. dešťových a ohnivých tanců), je ovšem velmi spekulativní a jen těžko se zkoumá. Naopak to, že vyměšujeme stejně jako ostatní živočichové, je sice nezpochybnitelné a stojí za výzkum (bobři či jezevci žijící v přírodě prý mají cosi na způsob záchodů, šimpanzi ne), ale přeci jen trochu banální. Ovšem tématem, které zasahuje jak do vysoké kultury i filozofie, tak i do říše zvířat, v níž je jeho existence nezpochybnitelná, je rozmnožování a sex.

Není tedy divu, že česky již vyšlo několik knih o sexuálním životě zvířat: Sexuální život zvířat (2001) od Michaela Miersche, Sexuální poradna dr. Tatiany pro živá stvoření: úplný průvodce evoluční biologií sexu (2003) od Olivie Judsonové a Jak se zvířata milují (2007) od G. Defoa. Nejstarší z publikací je psána spíše střízlivě, abecedně řazená hesla jednoduše a přehledně seznamují se sexuálními praktikami jednotlivých druhů, i když se najdou i obecnější hesla jako homosexualita („červi i divoké ovce, racci i morčata mají mezi sebou homosexuální zástupce a dělají zcela beze studu věci, za které by v islámských státech byli ještě dnes lidé potrestáni smrtí“), znásilnění, hlazení či dokonce svatba (krátké heslo pojednávající o jisté španělské agentuře pořádající „svatební bankety“ pro psy).

Další dvě knihy se mírně liší vyšší mírou antropomorfičnosti: některé kapitolky G. Defoa začínají krátkými dialogy zvířecích milenců (třeba Rozpačitá konverzace po něžné chvilce o malé velikosti penisu gorilího samce), jiný jako návod na společenskou hru (Co budeme potřebovat: jednu samičku leguána, jednoho samečka leguána s oranžovými boky, jednoho samečka leguána s modrými boky…). Judsonová používá názvy kapitol buďto jak z novinové černé kroniky, nebo románů pro ženy či jen pro muže (Zločiny z vášně, Smilstva králů, Úplná panna), vybrané jedince nejrůznějších živočišných druhů přitom nejprve stylizuje do typických rolí přispěvatelů do příslušných časopiseckých rubrik („Jsem kudlanka nábožná a všimla jsem si, že si páření více užiji, když svým milencům nejprve ukousnu hlavu. Zdá se mi, že mají nějak menší zábrany. Taky vám to tak připadá?“) a až poté připojí rozsáhlejší odborný výklad. V letošním roce vydaná kniha českého etologa Evžena Kůse Dá mi? Nedá mi? Pohledy do sexuálního života zvířat má svojí antropomorfičností a nadsázkou velmi blízko právě ke knize O. Judsonové. Kůs jakoby v humorné polemice se Sexuální poradnou dr. Tatiany hned v úvodu píše, že „zvířata neznají novinové inzeráty či seznamovací agentury“, ale stylem psaní se jí velmi blíží. Názvy jednotlivých částí jeho knihy působí spíše jako manuál, jak „utužit manželské soužití“, jak se jedna z kapitol skutečně jmenuje, občas ale není předem jasné, oč v kapitole půjde (třeba Zvedněte se, má drahá pojednává o tom, že „uskutečnění erotických tužeb je u želv poněkud složitější“). Velmi rád se český etolog do zvířat vciťuje, a to i u těch, kde by to čtenář asi nečekal: tak právě u želv je prý „duševní život poměrně bohatý“, a dokonce i u šneků, kteří se při kopulaci navzájem dráždí aragonitovou jehličkou, rozvíjí autor úvahy o tom, že se sice můžeme jen dohadovat, zdali při tom prožívají intenzivní rozkoš, ale „vzhledem k tomu, že v kontaktu setrvávají poměrně dlouho, na tom zřejmě něco bude“. Asi jediné výrazné novum knihy Dá mi? Nedá mi? spočívá v připomenutí u nás průkopnické knihy Milování v přírodě (první vydání 1946) od Julia Komárka. Podle Kůse jde o filozofickou úvahu člověka vzdělaného jak přírodovědně, tak humanitně. Z ní také Kůs v závěru cituje některé pasáže, třeba tu o Adamovi a Evě: „Bůh milý ví, jak mohli být Adam s Evou v ráji prohlášeni za zhýralce pro jedno jablko a proč toho o milování měl vědět nejvíce had, ač hadi žádnou velkou chytrostí neoplývají. Ať je tomu jakkoli, jejich dědičný hřích i nás, lidi, zařadil do oné veliké, nekonečné řady bytostí milujících se v přírodě.“

S tím mimo jiné souvisí i to, že po dlouhou dobu byly za hříšné u člověka považovány všechny sexuální pozice, až na tzv. misionářskou (tváří v tvář), o které se věřilo, že existuje jen u člověka. Jak ovšem Kůs uvádí (a jak zasvěcenci už nějakou dobu vědí), najdeme ji také u šimpanzů, orangutanů, kapustňáků či bobrů. Kůs přesto nepojímá své téma se snahou o nějaké „snižování“ lidské sexuality na zvíření úroveň, naopak trvá na existenci zásadního kvalitativního rozdílu mezi sexualitou lidí a zvířat. Spočívá podle autora v citové sounáležitosti a pocitu duševního i tělesného splynutí s partnerem, které jsou prý vyhrazeny jen člověku. Zde se ovšem Kůs dostal do oblasti podobně těžko zkoumatelné, jako jsou hypotetické náboženské prožitky zvířat, zmiňované v úvodu, a v tomto (jediném) bodě se mi jeho čtivé knize nechce úplně věřit.