„Povědomí o 20. století se rychle ztrácí, leckdy se setkáme se zjednodušujícím a jednostranným pohledem na minulost, který fakticky znemožňuje skutečně kritické uvažování o událostech starých několik desetiletí.“ Tak znějí první slova „Předmluvy k českému vydání“ knihy italského bohemisty a historika Alessandra Catalana (nar. 1970) ke knize Rudá záře nad literaturou. I v jeho počinu ovšem zůstalo ono úvodní konstatování jen vágní premisou. Ani italský bohemista neotevřel českou literaturu pádnějším gestem.

Text Alessandra Catalana se zrodil z diplomové práce obhájené roku 1996 na římské univerzitě La Sapienza. Přepracovaná verze textu vyšla knižně v Římě v roce 2004. Pro český překlad byla i tato kniha autorem „znovu přepracovaná a v mnohém doplněná“. Důkazem tohoto vývoje je seznam literatury, v němž autor dokládá prameny, z nichž čerpal. Soupis použité literatury je na padesáti stranách a zahrnuje literaturu primární – dobové referáty, prohlášení, almanachy – i sekundární, shrnující a analytické práce historiků a literárních vědců českých, pochopitelně v malé míře také jinojazyčných. Základ je to jistě stabilní a spolehlivý. Ne už objevný a jak dokládají hojné citace, ráz díla je víceméně kompilační. Že to není pro zvolené téma nejlepší cesta, je možné zjistit už na prvních stránkách, v první kapitole, nazvané Zrod socialistického realismu, kde Catalano popisuje reálie, které po roce 1948 nastupující totalitní zřízení v tehdejším Československu ustavilo jako opěrné a viditelné body své moci. Jako dobrý příklad si autor vybral architekturu. Stavba, kterou z nabídky zvolil, už tak jednoznačná není. Původně funkcionalistický monument s dominantou Žižkovy jezdecké sochy byl vybudován jako Památník národního osvobození (po roce 1948 Národní památník) na Vítkově. Omylem je Catalanovo tvrzení, že „po válce se monumentální prostory ukázaly jako ideální místo pro uložení těla ,prvního dělnického prezidenta‘ a památník byl bez větších problémů upraven na Muzeum Klementa Gottwalda…“ V památníku však bylo v roce 1953 zřízeno Mauzoleum KG, muzeum pojmenované po tomto prezidentovi se nacházelo jinde. Jsou to zdánlivě detaily, ale pro porozumění oné době jsou právě ony podstatné.

Jistě, nezapomínejme, že kniha Alessandra Catalana má být především o literatuře. Dle podtitulu „mezi socialismem a undergroundem“. Mimochodem, co autor myslel oním vymezením k undergroundu, není zcela jasné ani po přečtení knihy. Nejen proto, že své dílo vede především po „oficiální linii“, mluví spíš o tzv. povolené, protežované či alespoň tolerované literatuře. Jako by si nebyl zcela jistý, jak to bylo s Juliem Fučíkem, Vítězslavem Nezvalem, Františkem Hrubínem. I kapitola věnovaná Josefu Škvoreckému balancuje nad jeho knihou Zbabělci, jak je zde citováno ze slov Karla Pecky (spisovatele vězněného komunistickým režimem), knihou, která byla standardně vydána a dokonce nakupována do knihoven pracovních táborů (rozuměj komunistických koncentráků). Byť je zde jedna z deseti kapitol věnována Jiřímu Kolářovi a Skupině 42 a jedna emigraci, skutečný underground – pojem, jemuž rozumíme díky Martinu Ivanu Jirousovi a jeho definici z let normalizace – tady nenajdeme, nalézt kvůli historickým skutečnostem nemůžeme a ani podkapitola nazvaná Underground a Egon Bondy to nezvrátí.

Rudá záře nad literaturou je dobře provedená školní práce, to jí neupřeme, díky uvedeným pramenům ověřitelná. Kdo neví o době a tehdejší literatuře nic, dostane dostatečný návod, prvotní ukazatele, soupis povinné četby. Kdo ví, překvapen nebude, protože to už četl jinde. Nad rámec známého Alessandro Catalano nepřináší ani pohled zvnějšku (byť ho v úvodu tak trochu sliboval), ani zvláštní zaměření, nestandardní nadhled ani osobitý názor. Staví nakonec jedinou otázku. Opravdu se každá „tuzemská literatura“ tolik jinozemci vzpouzí? Věřme, že ne, že je to jen otázka odvahy.