Americký prozaik polského původu Isaac Bashevis Singer je v českém literárním povědomí poměrně solidně etablován. Nakladatelství Argo vydalo již na tucet jeho kratších i delších děl, pozornost upoutala již povídková sbírka Stará láska, která u nás vyšla ještě v předrevolučním Odeonu v roce 1987.

V souboru Kafkův přítel a jiné povídky z roku 1979 autor do jisté míry čerpá ze zkušenosti svého dětství, které prožil v polské židovské komunitě, vychází z tradice lidového vyprávění, vlastního evropským chasidům, rozpomíná se na příběhy, které byly součástí jeho dětského světa. Sbírka obsahuje dvacet jedna povídek. Část z nich se odehrává v prostředí židovských emigrantů ve Spojených státech amerických, které se Singerovi staly druhou vlastí, část v rozličných koutech střední a východní Evropy, kde žily židovské komunity. Ožívají tu proslulí rabíni, ale i postavy obyčejných lidí, které si Singer vybral pro jejich tajemnost, tragikomičnost či bizarnost. Fikce a realita se splétají, vše se podřizuje radosti z vyprávění a úzkému vztahu mezi vypravěčem a jeho posluchači.

Singer se zabývá celou škálou témat, která souvisejí buď se samotným židovským údělem, či s existenciálními a náboženskými otázkami v obecnější rovině; podstatné je, že tíživě doléhají na jednotlivé hrdiny. V povídce Něco musí být zobrazuje Singer palčivé pochyby venkovského rabína, jeho urputný zápas o vlastní víru. Konfrontuje zde víru ustrnulou v automatizovaném opakování dogmat a vykloubený svět sekularizace, přičemž nevynáší žádný soud, zůstává v roli pozorovatele, který glosuje okolní dění. Je však patrné, že se mu oba tyto extrémy příčí. Zároveň v knize rezonují i Singerovy vzpomínky z dětství, v jiných povídkách se vyskytují magické a mysteriózní prvky, ožívají tu roztodivní tvorové a procházejí se duchové. V povídce Klíč klade Singer zvláštní důraz na detail, na několika stránkách je v průběhu krátkého časového úseku zachycen celý životní osud hlavní hrdinky, Američanky židovského původu Bessie, přičemž právě titulní klíč představuje ústřední symbol jejího trápení i prostředek finální katarze.

Dalším tématem, které se objevuje ve třetině „amerických“ povídek, je život v emigraci (povídka Bistro) a s ním spojené fenomény, jako je pocit vykořeněnosti, samota či opětovné shledání blízkých (povídka Syn). Ač většina příběhů zachycuje pouze střípky ze života jednotlivých hrdinů, nejedná se o jednoduché momentky, vždy je pod povrchem skryto napětí. Singer na pár stránkách – pomocí drobných příhod, načrtnutím detailů z každodenních činností – vykreslí své hrdiny do hloubky, ukáže jejich strachy, pochyby, touhy i víru.

Každá z povídek je stylizována odlišně, což vyplývá z podstaty věci – jejich vypravěči mají vlastní autentický styl. I když zde osoba vypravěče není explicitně definována (jak by tomu bylo v reálné situaci, kdy mluvčí stojí před posluchačem, a ten ho tak snadno identifikuje), zachovává Singer mnohotvárnost lidové orální tradice. Zároveň se tato strategie odráží i na použité slovní zásobě: texty většinou využívají jednoduchých větných konstrukcí, jsou prosty vyumělkovaných výrazů a složitých figur. V souladu s původem vyprávění se zde vyskytuje vysoký počet výrazů spojených s židovskou kulturou. Každá z povídek má svou pointu, vypravěč však nesměřuje primárně k ní. Jde mu o radost z vypravování, z aktu předávání příběhu, nikoliv o dramatickou gradaci. Některé texty jsou zachyceny ve třetí osobě, vypravěč zde nechává do popředí vystupovat hrdiny, jejichž příběhy zachycuje, vlastní osobnost upozaďuje. Tón je tak vážnější, naléhavější. Naproti tomu vypravěč v první osobě příběhy často podává s nadsázkou, čímž je často přetváří v tragikomické eskapády, mnohdy s prvky grotesky. Za všech okolností však Singer neztrácí ze zřetele hlubší rovinu povídky, noří se do hlubin lidského údělu. Kafkův příběh a jiné povídky nechává oživnout dávno zaniklé světy evropských židovských komunit, znovu vytvořit něco, co bylo dávno zničeno. Třetina povídek, která je věnovaná komunitám americkým, celek ideálně doplňuje, ukazuje dvě podoby, dvě strany téže mince. Singerovi se povedlo poukázat na to, že ač byly evropské komunity násilně vyrvány ze svých kořenů, jejich svébytnost – a jedním z projevů této svébytnosti je právě tradice lidového vyprávění – přežila i na jiném kontinentu, který je přijal za své. Sestavil pestrou mozaiku lidských osudů, ve kterých dál žije kulturní klima, v jehož lůně prožil i on sám své dětství.