Tatjana Jamnik: Bez
Píšeš, že mrtví se vracejí. Živí odcházejí. Stále stejný příběh. Tisíc a jeden slib. Příběhy se zase rozplývají.
Píšeš, že mrtví se vracejí.
Živí odcházejí. Stále stejný příběh.
Tisíc a jeden slib.
Příběhy se zase rozplývají.
Sbírám střípky mozaiky,
rozpadlé, odplavené
Obraz už není.
Odtrhl se a odletěl neznámo
kam. Odtrhl ses a vypařil se.
Vypařila ses.
Vzdorovat nemá smysl.
Pokračovat nemá smysl.
Křičet nemá smysl.
Onemocnět nemá smysl.
Tečky. Tečka.
Kapka na i.
Žalud rozpadu v podrostu.
Otevři ústa. Nastav je
vodě.
V Krakově, 2. prosince 2009
NEPROMYŠLNÝ DOTYK.
Jediným pohybem
jsi ho ze sebe setřásl.
Rád bys ho setřásl.
A pořád ještě pálí
myšlenka, že nemůžeš
mít.
Dotyk doteku
vyvolá záblesk
zpocených těl: objatých,
když se dech pozvolna
zklidní.
Stojím před tebou
úplně nahá, vím.
Císařovně jsi ušil
nové šaty.
ŘEKNOU, ŽE JSEM PLYTKÁ.
Šíleně patetická.
Děsivě melancholická.
Krásná Vida bez plenek.
Mléko stříká všude kolem,
kam padne, rozežírá.
Jeden rok, slyším ho,
dej mi jeden rok.
Dej mi celý čas na tomhle
světě, slyším se.
Napiš příběh,
který nebude o tom.
A ty kavky a ta tma.
Kterou lze řezat nožem.
V Krakově, 8. října 2009
ukázka je ze sbírky Bez
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele