Druhé prozaické dílo Svitlany Pyrkalo, která zaujala již svou první novelkou Zelena marharyta, nese podtitul Román ne pro nižší školní věk a lze je považovat za jakési volné pokračování její prvotiny. V ní se hrdinka celou dobu snaží získat stipendium do USA. Ne dumaj pro červone začíná odjezdem hrdinky z Kyjeva do Londýna, a to ne na stipendium, ale za prací pro rozhlas.

Stejně jako Zelena marharyta je i druhé, o dosti rozsáhlejší dílo mladé žurnalistky silně autobiograficky poznamenáno, a není to vůbec na škodu. Pavlina Stopudiv přijíždí do Londýna, který se pro ni stává novým domovem, seznamuje se s kolegy, obyvateli britské metropole, ale i se svými krajany, z nichž většina neměla to štěstí jako Pola a živí se jako nelegální migranti. Ale hrdinka nepřijela kvůli práci, ale proto, aby našla muže, do nějž se zamilovala v Kyjevě před sedmi lety. Je to saxofonista Jim, který se ale mezitím přestěhoval do San Franciska, a to i se svou ženou, což se Pola dovídá čirou náhodou. Nicméně jí to nezabrání v tom, aby se s Jimem nepokusila spojit. Díky hledání Jima najde i podnájem a zažívá mnoho spíše nepříjemného s majitelem domku. Pola se snaží na svět dívat pozitivně, nezdary a neúspěchy sice hluboce prožívá, ale nepropadá beznaději a často jí pomůže sarkastický humor a sebeironie.

Velkou roli v románu rozděleném do 123 kapitolek hraje jídlo a hlavně pití, Pola miluje pivo a při hledání Jima je schopna konzumovat obrovské množství dalších nejrůznějších nápojů, setkávat se s nejroztodivnějšími lidmi a navštívit nejneuvěřitelnější místa. Hrdinku také jezdí navštěvovat kamarádi, z nichž velmi autentická postava je Terri, válečný zpravodaj, jehož život ukončuje válka v Afghánistánu. Přes jinak spíše satirický přístup a vtipný cynismus nechává Pyrkalo v této chvíli hrdinku upadnout do těžké deprese, která má velmi daleko k přezíravému postoji, jímž se běžně obrňuje vůči okolí. Jde hlavně o „potřebu chlapa“, jak se hrdinka vyjadřuje, když na ni naplno dolehne samota a Pola se snaží najít ve svém okolí někoho, „s kým by se šlo vyspat“.

Autorka píše v ich-formě, dialogy znějí velmi věrohodně, popisy dějů, okolí, lidí jsou podány s velikou plastičností, která potvrzuje scenáristický talent Pyrkalo. Jsme přímými svědky děje: čtenář má dojem, že se neustále nachází po boku hrdinky, stačí jen natáhnout ruku a dotknout se jí, poradit jí, utěšit, pozlobit, někdy se chce Pavlinou zatřást a seřvat ji, aby se už konečně vzpamatovala a vykašlala se na nedosažitelného a idealizovaného Jima. Ten nakonec do Londýna přijíždí a Pola může konečně uzavřít tuto kapitolu svého života a vydat se dál.