Roku 1999 vydala Academia knihu Sex a tabu v české kultuře 19. století, sborník příspěvků ze sympozia k problematice 19. století. Po více než deseti letech se toto téma na pořad sympozií opět vrátilo, i když jako součást obecnější problematiky těla a tělesnosti.

Někteří z přednášejících ovšem svůj příspěvek opět zaměřili na téma sublimované sexuality, především literární vědec Josef Vojvodík, jehož text nese název „Písmo těla“: mezi nesmazatelnou stopou a jejím bělením. Němcová, Mácha, poetika krve a mystický eros. Vojvodík se zaměřil na ztvárnění Viktorčina svedení, jež podle něj sexuální metaforickou vyjadřují krvavé skvrny na bílém šátku, jímž jí svůdce ovázal nohu, do níž se zapíchl trn. To autor zasazuje do širšího kontextu, v jehož rámci byl „rozvoj předmoderní antropologie a medicíny 19. století provázen vstupem tělesných tekutin nejen do přírodně-filozofického a lékařského diskurzu, ale i do literatury“, takže krev, slzy či pot získávají „mediální funkci a znakovost v poli napětí mezi explicitní tematizací a vymazáním nebo zakrýváním těchto stop prezence těla v textu a obrazu“1.

Jako vždycky s vtipem je psána stať historika Jiřího Raka, nazvaná tentokrát Péče o tělo vlastencovo. Jak popsal už Přemysl Rut ve stati Tyhle Češky. Stručné dějiny českého erotického ideálu v písni (v knize Písničky: eseje se zpěvy), největší ozdobou české ženy 19. století bylo její vlastenectví, „sama českost děvčete byla vnímána jako atribut krásy“. Analogicky tedy, pokud se vyvolená postaví k milovníkovu vlastenectví lhostejně či nepřátelsky, podle Raka „spadnou dosavadnímu milenci šupiny z očí a zjistí, že svými upřímnými city plýtval ve vztahu k povrchní koketě“. Tělesnost nebyla zdůrazňována ani u vlasteneckých mužů: „vlastenec bývá statné postavy, souměrné tváře, z níž září jiskrné oko, a to bývá všechno“. Podle Raka se velmi dlouho uplatňovalo přesvědčení, že malý národ musí spoléhat hlavně na síly ducha a vzdělanosti, protože „ve fyzické konfrontaci se silnějším protivníkem nemá šanci na úspěch“. Naši předci se přitom museli fyzicky pohybovat ve značně větší míře než my: pěšky při vyřizování běžných záležitostí chodila většina měšťanů, a ačkoli tehdejší Praha nebyla velkoměstem, znamenala pro úředníka cesta do zaměstnání a zpátky slušnou pohybovou zátěž. Pozdější založení Sokola, kterému se ovšem věnují i další příspěvky, bychom tak podle Raka mohli s jistou licencí a dodejme, také trochu provokativně, interpretovat jako „sociální vzestup národní společnosti, která již vyprodukovala dostatek jedinců věnujících se sedavému povolání a zároveň dostatečně zámožných, aby mohli využívat služeb fiakristů“.

Další články interdisciplinárního sborníku se týkají těla z hlediska filozofie (M. Petříček), dějin umění (P. Wittlich, L. Konečný), práva (B. Hemelíková), hudby (J. Kopecký) a tance (D. Gremlicová), dozvíme se v ní o zavedení lékařské pitvy do oficiální školní výuky umělců nebo o zdejší recepci Darwinovy teorie a světonázoru Ernesta Heckela. Za zmínku stojí i podnětný text historika Václava Fronka Tělo a emoce v českých humoristických a satirických časopisech na přelomu 19. a 20. století, nad nímž lze jen litovat, že knižní verze jeho disertace, věnovaná karikatuře a sebereflexi české společnosti v témže období, dosud nenašla nakladatele.

Vedle zakladatele Sokola Miroslava Tyrše je v knize asi nejčastěji zmiňovanou osobností českého 19. století Jan E. Purkyně, a to třeba v souvislosti s jeho studiem toho, jak se mimika lidské tváře mění v závislosti na duševním stavu člověka. Purkyně dokonce v 60. letech přednášel o tom, jak se mají herci cvičit v ovládání mimických svalů a dokázal přitom dosáhnout i toho, že „půl jeho obličeje plakalo a půl se smálo“, přičemž po takových hereckých výkonech vyžadoval potlesk jako na divadle. S těmito výzkumy souvisely i fotografie Purkyňova obličeje, vyjadřující emoce jako „dobrá pohoda; opovržení; šibalství“. Snímky byly mezi českou veřejností rozšířeny v roce jeho smrti a tvořily tak působivý kontrast s oficiální Purkyňovou podobenkou, která vědce zachycovala v myslitelském usebrání nad lidskou lebkou.

Ostatně právě smrti je věnováno také nemálo příspěvků (samostatný sborník s názvem Fenomén smrti v české kultuře 19. století vyšel už roku 2001). Historička Daniela Tinková popisuje nezdar osvícenských pokusů o maximálně hygienické pohřbívání, při němž by se navíc neplýtvalo rakvemi: navzdory „osvícenským pokusům o asimilaci těla se škodlivou ,nakažlivinou‘“ v málokteré předchozí epoše bylo v postojích běžné populace tělo nebožtíka tak málo lhostejné, jako na prahu 19. století – vždyť právě toto století posílilo senzibilitu vůči ostatkům význačných osobností, stejně jako blízkých osob. Monumentální hřbitovní kultura 19. století, která učinila hřbitovy místem kultu, tak dle Tinkové kráčela opačným směrem než „hygienický voluntarismus“, jenž stál u zrodu téže epochy. – Kunsthistorik Lubomír Sršeň pojal téma lidské konečnosti a nakládání s tím, co z člověka zbude, z jiné stránky – z hlediska posmrtných masek. Podle něj se i dnes pozůstalí snaží vyčíst z nebožtíkovy tváře tajemství „záhadného přechodu“ mezi světy živých a mrtvých a hledají jakousi tresť jeho celoživotní zkušenosti, neboť jsou přesvědčeni, že se duševní život musel do jeho fyziognomie nesmazatelně zapsat, což ovšem Sršeň označuje za „kardinální omyl“. Obličej člověka totiž záhy po smrti ztrácí svoji přirozenou podobu, deformace ještě zvýrazní tíha nalévané sádry: ta totiž stlačí špičku nosu, bezkrevné rty přitiskne na zuby… Posmrtná maska tedy někdejší živou bytost prezentuje způsobem, který má „blíže k surrealismu než k realismu“.

Každopádně česká kultura 19. století je v knize představena naopak jako cosi stále živého a překvapujícího, a svazek ji přitom ukazuje jako vděčné pole k vydatnému studiu (což jsem nemohl konstatovat nad svazkem z minulého roku), i když mnohá témata se přitom jaksi stále spirálovitě vracejí.