Tzv. šimpanzí války, při kterých v rámci téhož druhu členové jedné skupiny vyvražďují členy skupiny jiné, dokazují, že ani těmto našim nejbližším příbuzným není cizí určitý druh xenofobie. A je téměř jisté, že strach ze všeho cizího a nenávist k cizímu je v naší rodové paměti zakódována velmi hluboko. Naštěstí velmi stará je i opačná tendence: paradoxní přitažlivost cizího. Ambivalentní způsob přístupu k jinakosti, zdůrazňující (či dokonce konstruující) naprostou odlišnost jinakosti a její krásu i ošklivost, přitažlivost i odpudivost, se dnes označuje jako exotismus. Jeho zárodky se dají pozorovat už římského historika Tacita, v jehož spisu Germania se pohrdání barbary mísí s obdivem k jejich drsným a přísným mravům. Motivace pro oblibu daného exotického prostředí se v konkrétních podmínkách lišily: např. Tacitus svým spisem kritizoval upadlé mravy svých současníků v Římě. Jestliže v 18. století vlna zájmu o čínské náměty souvisela s respektem Evropanů vůči idealizovanému racionalismu, sociální symetrii a symbolickému jazyku staré Číny, o něco pozdější využívání tureckých námětů (často v parodické rovině) souviselo s jistou úlevou z toho, že osmanská říše již nepředstavovala pro Evropu smrtelnou hrozbu.

O tom, jak se celoevropská vlna exotismu projevila s jistým zpožděním v české kultuře, svědčí nejnovější 27. svazek oblíbených mezioborových plzeňských sympozií s názvem Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století. I pro naše prostředí přitom platí totéž, co pro ostatní Evropany: v duchu exotismu se vztahovali ke své vlastní minulosti (tedy svým předkům), vyšší vrstvy k těm nižším či jednotlivé evropské národy ke národům žijícím zpravidla východním směrem. Češi tedy byli alespoň „mírně“ exotickým národem pro Francouze, což bylo podpořeno i mnohoznačností pojmů Bohemie a bohém a později i spojováním naší země se jménem F. Kafky, jak ve své stati ukázal francouzský bohemista Galmiche. Pro Čechy měli oproti tomu určitý přídech exotismu Slováci a Romové (což je ve sborníku zmíněno jen okrajově) a národy Balkánu. Historik Jiří Rak se ve své poutavé stati odrazil od smutného konstatování jedné z postav Nerudových Povídek malostranských, že Češi nemají moře. Podle Raka v době, kdy velké národy nesly pochodeň evropské civilizace do zámořských zemí a naplňovaly tak podle svých představ osudovou úlohu bílého muže, česká potřeba exotična si musela hledat jiné cíle. Jak Rak ironicky praví, naší vlasteneckou Indií byl - český venkov. Idealizovanou vesnici kladli vlastenečtí měšťané do protikladu k městu, a život starých Slovanů identifikovali jako ztracenou vesnickou idylu. Zde je dobré připomenout, že i exotická témata bylo nutné v jistém slova smyslu „vynalézat“: pokud je mi známo, o kněžnu Libuši se v Čechách nejdříve začali zajímat místní Němci, aby se pak posléze stala výsostným vlasteneckým exotickým tématem. Stejným vlivem ale zase Češi působili směrem na východ: podle jedné ze statí byl lidový žánr v bulharském malířství konstituován i s pomocí českých umělců, kteří vnímali bulharskou skutečnost jako exotiku. A podle bohemisty Daniela Řeháka zase J. Zeyer o skoro dvacet let svojí Legendou z Erinu předstihl zpracování této v domácím Irsku (cimrmanovsky ale musíme dodat, že se o tom samotní Irové dozvěděli až ex post - možná důkaz toho, že „vynalézání exotiky“ směrem na západ tak dobře nefunguje). Několik příspěvků je věnováno také českým cestovatelům - hned úvodní studie komparatisty Zdeňka Hrbaty pomocí konceptu Stephena Greenblatta analyzuje způsob, jakým se čeští cestovatelé od počátku novověku do 19. století vyrovnávali s jinakostí, další se věnují třeba tomu, co se dělo s domorodci, kteří byli do Čech z ciziny přivezeni a jak se cestovatelé stavěli ke kolonizaci.

V knize najdeme ještě mnohá další témata, zmíním třeba stať o exotických cirkusech a menažeriích, některé byly specializovány i na opice. Jestliže přitažlivost exotického spočívá v tom, že do něj Evropané často promítali ztracené či potlačené potenciality sebe sama, pak musíme konstatovat, že ať do klecí umístíme sebevíce šimpanzů, od jejichž způsobu života jsem se opravdu už dávno odcizili a ztratili ho, xenofobie, jež nás spojuje, se tím nezbavíme.