Minulý týden přinesla španělská média zprávu, že ve svém rodném Valladolidu zemřel ve věku 89 let jeden z nejvýznamnějších prozaiků španělského písemnictví minulého století, esejista a novinář Miguel Delibes.

Do prvního dílu svých sebraných děl, která vyšla v říjnu v roce 2007, nechal Delibes napsat svůj literární epitaf: "I když jsem žil až do roku 2000, spisovatel Miguel Delibes zemřel v Madridu 21. 5. 1998 na operačním stole kliniky La Luz. V tom to je, poslední literární roky mu byly k ničemu."

Rok 1998 je totiž rokem, kdy jej postihla vážná nemoc a zároveň rokem, kdy vydal poslední dílo většího rozsahu, román El Hereje (Kacíř), za něž dostal Národní literární cenu (Premio Nacional de Literatura). Jde o historický román pojednávající o méně známých událostech španělských dějin, o protestantském a erasmistickém hnutí na severu Španělska. Román si získal nejen chválu kritiků, ale měl velký ohlas i mezi čtenáři. V místech Valladolidu, kde se jednotlivé události románu odehrávají, visí graficky jednotně označené destičky s odkazem na příslušné pasáže románu a čtenář může městem procházet v jeho stopách.

V jednom starším rozhovoru pro španělský list ABC Delibes řekl: "Mezi mými zásadami stojí v popředí zásada věrnosti: ženě, městu, nakladateli, novinám". A tak zatímco většina jeho současníků spěchá uspět v Madridu nebo Barceloně, on po celý život zůstal ve Valladolidu a po celý život přispíval do regionálních novin Norte de Castilla (Sever Kastilie). Zastával názor, že odchodem z místa, kde člověk vyrůstal a žil, přichází o své kořeny.

Je to také prostředí Kastilie a její lidé, kteří byli hlavní inspirací Delibesových prozaických děl, ať už těch, která hovoří o kastilské přírodě a s tematikou lovu jako Diario de un cazador (1955, Lovcův deník), Con el escopeta al Hombro (1970, S loveckou puškou na rameni) či El último coto (1992, Poslední revír), nebo těch, v nichž jsou protagonisty většinou obyčejní lidé nebo svérázné postavy a postavičky často prohrávající v nerovném souboji tradice, již ztělesňují, s nezadržitelným "pokrokem" se všemi jeho negativy a zpřetrhanými lidskými svazky. Miguel Delibes však není pouhým regionálním autorem. Svým humanistickým poselstvím jeho prózy přesahují nejen hranice Kastilie, ale i Španělska.

Z množství osudů a lidských charakterů defilujících v Delibesových románech se čtenáři může vybavit třeba sobecký a prospěchářský maloměšťák Cecilio Rubes z románu Mi idolatrado hijo Sisí (1953, Můj syníček Sisí), prostřednictvím monologu truchlící vdovy zase idealista Mario snažící se spasit svět z novely Cinco horas con Mario (1966, Pět hodin s Mariem), pro něhož v dravém postfrankistickém Španělsku není místo. (Mimochodem, říká se, že předobrazem postavy Maria byl Delibesovi jeho přítel, rovněž významný španělský spisovatel a esejista, José Jiménez Lozano.)

Nelze pominout ani mentálně retardovaného starce z románu Los santos inocentes (1981, Blahoslavení chudí duchem), jenž má na své straně nejen autora, ale i čtenáře, přestože zabil. Svědky morálního střetu starého prosťáčka a příslušníka dožívajícího šlechtického stavu mohli být nejen čeští čtenáři, ale i diváci, neboť román v roce 1984 skvěle zfilmoval scenárista a režisér Mario Camus a film se kupodivu promítal i v českých kinech. Bylo možné jej zhlédnout i v televizi, i když tehdy v cenzurované podobě.

Snad každému musí být blízký pan Cayo z ironicky laděného románu El disputado voto del señor Cayo (1978, Spor o hlas pana Caya), o jehož hlasy v prvních volbách po Frankově smrti usilují politické strany, zatímco pan Cyao tvrdošíjně trvá na svém: zůstane dál na venkově, moderní vymoženosti jako televize či pohodlí domova důchodců jej nezajímají, a kdo bude vládnout rovněž ne. Má své včely a sad a až bude nemohoucí, postarají se o něj děti, neboť tak tomu bylo přeci vždycky. A tak politický agitátor slibující ráj na zemi opouští Cayovu vesnici s nepořízenou a s údivem, že pan Cayo jej vlastně vůbec nepotřebuje.

Ostatně morální otázky střetu starého a nového světa a hluboký humanismus tvoří konstantu Delibesova prozaického díla. S odkazem na Delibesův citát o věrnosti lze bez nadsázky říci, že byl věrný vždy především sám sobě.

Miguel Delibes je nositelem mnoha literárních cen a ocenění, mezi nimiž nejvýše stojí Cervantesova cena, udělená v roce 1993 za přínos španělsky psanému písemnictví. Traduje se, že nejkrásnější a nejčistší španělštinou se hovoří v okolí španělského Valladolidu. Ke kultivaci španělského jazyka Delibesovy prózy a eseje jistě nemalou měrou přispěly, aniž se přitom musel uchýlit k nějakým jazykovým či literárně formálním experimentům.
 

Z více než padesáti próz byla do češtiny přeložena tato díla:
Lovcův deník (Diario de un cazador). Přel. Josef Forbelský. P., Odeon 1972.
Můj synáček Sisí (Mi idolatrado hijo Sisí). Přel. Olga Rychlíková. P., Odeon 1978.
Pět hodin s Mariem (Cinco horas con Mario). Podobenství o trosečníkovi (Parábola de un náufrago). Blahoslavení chudí duchem (Los santos inocentes). Přel. Jana Novotná a Blanka Stárková. P., Odeon 1986.
Spor o hlas pana Caya (El disputado voto del señor Cayo). Přel. Jana Novotná. P., Vyšehrad 1983.